Rumburk.cz RN.Rumburk.cz VstupenkyRumburk.cz DKRumburk.cz SRAS.cz

V minulosti lze hledat poučení

autor: Rostislav Koucký, Rumburk

Každý z nás se může poučit ze své vlastní minulosti, ale seznámit se s historií a příčinami válek a následnými tragédiemi lidstva by se měl každý, kdo ve svém postavení rozhoduje o soudech svých spoluobčanů. Před padesáti lety, kdy druhá světová válka prakticky skončila, rozhodl americký prezident o svržení atomových bomb na dvě japonská města Nagasaki a Hirošimu. Během okamžiku zemřely desítky tisíc nevinných obyvatel a další umírali desítky let na následky ozáření. Zatímco v řadě měst USA a jejich evropských spojenců protestují občané proti přípravě nové agresivní války, naši politici nabízejí naše území pro vybudování raketové základny pro vedení „hvězdných válek“, čímž vystavují naši zemi možnosti útoku ze strany jiných válečných šílenců. Na druhé straně se ani po deseti letech nedokázali vypořádat s naší čtyřicetiletou historií. Úřad pro vyšetřování zločinů komunismu mimo milionů, které spotřeboval na svou činnost, svůj úkol nesplnil a na zapojení historiků není „společenská objednávka“. Ve sdělovacích prostředcích a v učebnicích to je jednoduché. Po roce 1945 u nás byla ještě demokracie, pak přišel únor 1948 a s ním 40 let devastace našich národů. Jenomže zde žije několik milionů pamětníků, kteří dosud paměť neztratili. Dobře si pamatuji, jak to bylo ve skutečnosti. Tehdy v r. 1946 proběhly první volby. KSČ tehdy získala 40 % hlasů voličů a společně se sociálními demokraty měli z 26 členů vlády 14 ministrů. To umožnilo uskutečnit řadu pro občany pozitivních změn. Proto se v příštích volbách očekávaly další zisky levice. Pravice se to pokusila řešit tím, že jejich 12 ministrů podalo demisi. Očekávali, že ji prezident Dr. E. Beneš nepřijme a bude jmenována úřednická vláda. Ten ovšem 25. února jmenoval vládu novou. Tomu předcházela shromáždění na náměstích po celé republice. O čtyřicet let později občané také vyšli na náměstí, čím se ale lišili ti v r. 1948? Tenkrát to byli převážně pracující, kteří prožili kapitalismus předmnichovské republiky a okupaci. Mimo venkovskou chudinu, kterou statistika nezahrnuje, bylo půl milionu bez stálého zaměstnání a těm ostatním „šťastnějším“ určoval mzdu zaměstnavatel – kdo protestoval, byl propuštěn. Podle tehdejších zákonů se o své chudé a nezaměstnané měla postarat domovská obec, ale jen málo rodin mělo naději, že dostane od starosty „žebračenku“, t.j. poukázku na potraviny v hodnotě 10,- Kčs. Po válce získali stálé zaměstnání, bydlení a ti starší poprvé v životě důchod. Mnozí získali práci a půdu v pohraničí a jejich děti měly poprvé pravidelnou stravu. I další poúnorové vlády měly podporu většiny občanů, protože řešily jejich sociální a další problémy. Samozřejmě, že ani tehdejší socialistická demokracie se neobešla bez chyb (při zakládání JZD, znárodnění, v kádrové politice a dalších oblastech) a v řadě případů docházelo ke zneužívání pravomocí úředníky tehdejších národních výborů a dalších úřadů. I politický systém byl občany kritizován právě tak jako ten dnešní, ale převážná většina občanů byla mnohem spokojenější než nyní, kdy jich je několik milionů odsouváno na okraj společnosti, pokud jde o možnost ovlivňování dění ve společnosti a sociální podmínky.

Několik poznámek ke kritickým obdobím. V letech 1951 – 53 proběhla řada soudních procesů, většinou se členy KSČ. Méně známé je to, že všechny byly v letech 1953 – 54 revidovány, odsouzení propuštěni a v celém soudnictví přijaty zákony proti porušování socialistické zákonnosti. Příčiny nebyly dosud objasněny, ale podle současných poznatků mohlo jít o cílenou provokaci a podvržení důkazů, ale i to je úkol pro historiky. V dalším krizovém období 1968 – 70 došlo k obsazení republiky armádami Varšavské smlouvy. Její velení vyhodnotilo situaci u nás tak, že by mohlo dojít ke změnám ve vnitřní i zahraniční politice a tím k narušení tehdy existující vojenské rovnováhy NATO – VS, pokud by byly realizovány představy pravicového křídla aktérů Pražského jara 1968. V průběhu tzv. normalizace bylo postiženo mnoho občanů. V tomto období se prokázalo, že zájmy světových mocností mají převahu nad ostatními národy právě tak jako v současnosti.

Patří sem proces v naší společnosti po roce 1989. Když tehdy v listopadu 1989 vystoupilo OF na náměstích, bylo o osudu socialismu dávno rozhodnuto. Již předtím ubezpečil „taky komunista“ Gorbačov Američany, že Sovětský svaz nebude zasahovat, pokud ve stávajících socialistických zemích dojde k vnitřním politickým změnám. Obdobný proces ostatně proběhl i v ostatních zemích v Evropě. Pochod studentů na Vyšehrad, inscenace mrtvého studenta na Národní třídě a následná shromáždění na náměstích již vytvořila jen kulisu pro „Sametovou revoluci“ a pro předání moci a znárodněného majetku do rukou zahraničních a našich budoucích „kapitalistů“. V této souvislosti jistě nelze pochybovat o tom, že tehdejší státní bezpečnost měla dostatek informací o činnosti disidentů na celém území. Zcela náhodou nebyl 17. listopadu v Praze přítomen žádný z představitelů tehdejší moci. Proč a jak se v r. 1990 „ztratily“ ze sejfů státní bezpečnosti stovky svazků vedených na některé občany, není jasné. Možná bychom některé odpovědi našli v materiálech parlamentní vyšetřovací komise z r. 1990, ale ty nebyly nikdy zveřejněny stejně jako zápisy o jednáních KSČ a OF. Mnoho nepřinesly ani soudní procesy vedené s bývalými prominenty a svou úlohu neplní ani sdělovací prostředky, především televize. Po r. 90 byla natočena „na objednávku“ celá řada filmů (např. Zdivočelá země), ale žádný z nich nepodává objektivní pohled na tehdejší dobu. Mladší generace je dezinformována a několik milionů pamětníků jen nevěřícně kroutí hlavou. Zřejmě ještě není ta doba, kdy pravda vítězí nad lží a nenávistí.

Tisk Tisk | E-mail E-mail