Škola končí, prázdninová svoboda začíná

Tištěné noviny 13/2003 | 3. 7. 2003 | Nezařazené

autor: Táňa Vítová

Děti už se radostně vyřítily ze školních lavic, zanechávajíce za sebou zdevastované a poničené pedagogy. Mají před sebou dva měsíce prázdnin a zcela jistě na školu s chutí zapomenou. Alespoň do posledního týdne v srpnu. Část z nich opouští „základku“ a pospíchá dál za vzděláním s pocitem úlevy, že se zbaví školní zátěže, a teď už to bude jen „brnkačka“. Kdyby jen tušily, co je čeká…

I my jsme byli takoví, i když si to neradi přiznáváme, ale i tak si mnozí z nás myslí, že ta dnešní mládež je zvlčilá a vzdělání si neváží. Ale opak je mnohdy pravdou.

Dejme tedy slovo dětem a posuďme jejich názory. Snad duše zmučeného učitelstva dílem pobavíme a dílem pohladíme.

Tereza Burešová: Teprve teď si uvědomuju, co pro mě škola kdy udělala. Byla jsem jedna z problémových a věčně neslušných děvčat. Školu jsem nebrala vážně nikdy, to platilo až donedávna. Asi jsem si to uvědomila příliš pozdě. Můj první den školy byl tak lehký, ale postupem času se začalo vše hromadit a život musel jít dál. Jak ráda bych se vrátila do dětských let a zapomněla na celý svět. Jenže utíkat před časem nejde. Vím, že devítkou něco starého a tak známého končí a prvákem něco začíná. Nejen starosti, problémy a rady, které slyším ze všech stran, mě budou provázet. Vzpomínám, jak jsem učitele provokovala a nedala jim ani chvíli klidu. Byla to bezstarostná léta a budu na ně vzpomínat s úsměvem na tváři. Škola mě celou tu dobu, kdy já předstírala zájem, připravovala na život, který musí jít dál, a člověk bude mít jen to, co opravdu pochytil. Vlastně se divím, že jsem až v devítce, když si vzpomenu, kolikrát jsem luštila tahák, kolikrát opisovala a hlásila se, i když jsem neznala otázku, a jak jsem byla ráda, že nikdo nic nepoznal. Možná ani poznat nechtěl, jen mě nechal v domnění mého vítězství nad školou. Ne, škola ani život není jen náhoda. Je to totiž obrovská, neuvěřitelná a tak legrační náhoda! Škola ze mě udělala to, co teď jsem, a jsem jí vděčná, i učitelům, kteří se mnou měli strpení a ztráceli čas, jen abych já mohla vyrůst a jít svou cestou. Ale ráda se otočím a zasním do minulosti. Tak sečteno a podtrženo, ať si říká kdo chce co chce, mě škola začala bavit. Asi pozdě, že? To ale odvane čas.

Eva Horníčková: Když mám napsat něco o škole a o mně za těch devět let, co sem chodím, vybavuje se mi plno věcí. Udivenost a rozechvění z vůbec prvního dne školy, jak jsem tu asi dvakrát spadla ze schodů, přechod na druhý stupeň, neuvěřitelnou vynalézavost kluků, kteří dokáží o přestávce věci, že lezou oči z důlků a v neposlední řadě lamentování učitelů nad naší neschopností a jejich vyhrožování s blížícími se přijímačkami. Budou mi všichni chybět. Jak naše věčně dobře naladěná třídní a ostatní učitelé, tak moji spolužáci, kteří se stejně jako já skepticky dívají na natěšené prvňáky. Všichni jsme si na sebe zvykli a bude těžké si zvykat na něco nového a nepoznaného.

Lucie Bajanová: Já mám školu celkem ráda, ale nerada se učím sama doma. Dobrý učitel je ten, který umí látku vyložit. Výborný učitel je, když umí vyložit látku zajímavě.

Ondřej Vítek: Ve škole se mi vůbec nelíbí, to bych raději myl nádobí. Ale musím sem chodit, protože bych jinak byl nevzdělaný hňup. Už jsem se tu zabydlel a jinam bych už asi nešel, protože máme moc hodnou paní učitelku třídní. Na naší škole je mi dobře a ten, kdo ji vymyslel, musel být genius.

Tomáš Pešek: Škola by mi měla dát množství znalostí, ale jestli si je zapamatuji nebo ne je má věc. A když si to nezapamatuju, časem na to sám doplatím.

Jan Bredl: Já chodím do školy proto, abych neskončil u lopaty. Určitě bych si raději poležel v posteli, než šel do školy. Někdo bere školu jako čekárnu na oběd, někdo jako mučírnu, ale to není vůbec pravda. Když chodím do školy, dělám to pro sebe, abych mohl dělat hlavou a ne rukama.

Ondřej Tóth: Škola mě nebaví, možná ani nebaví ostatní. Ale vím, že se musím alespoň něčím vyučit, abych neskončil pod mostem a budu bez ničeho.

Michal Kubík: Učitelé na naší škole jsou féroví a spravedliví. My bychom si jich měli vážit, že nás vedou k tomu, aby z nás něco bylo, a ne pořád vytáčet. Učitelé jsou od toho, aby nás učili a ne nás pořád napomínali. Musím přiznat, že my nejsme žádní svatoušci.

Petr Skala: Ve škole je nejhorší, že nás učitelé nutí myslet!

Petra Šedivá: Můj vztah ke škole je přirozený, někdy z ní mám strach a někdy se do ní naopak těším, což není často. Do školy se těším kvůli naší třídě, protože jsme spolu již osm let, s některými i déle, jsou jako moje rodina, některé znám déle než svoji setru. Samozřejmě, že tam chodím taky proto, abych se něčemu naučila. I když je to někdy v mém případě „houby platný“. Za to si ale především můžeme sami. Chyba bývá často v nás samotných, i když si to nechceme přiznat. Naštěstí se na naší škole sešli takoví fajnoví učitelé, že to s námi a my s nimi vydrželi.

Vytisknuto z webu Rumburské noviny: http://archivrn.rumburk.cz

URL příspěvku: http://archivrn.rumburk.cz/2003/07/03/skola-konci-prazdninova-svoboda-zacina/