Rumburk.cz RN.Rumburk.cz VstupenkyRumburk.cz DKRumburk.cz SRAS.cz

Profesor Valtr Komárek

Život Valtra Komárka byl plný dramatických zvratů a peripetií, přesto na svět pohlíží s láskou a noblesou, prostý všech malicherností, zahořklostí, ublížeností či zloby.
„… oba moji rodiče skončili v koncentračním táboře a já byl odmalička vychováván pěstouny,“ vzpomíná na své dětství Valtr Komárek. „Byl jsem transportován do koncentračního tábora, ale ze sběrného tábora v Uherském Brodě mě vrátili k dalšímu šetření. Hodní lidé z Moravy mě pak ukrývali a pět let nasazovali své životy, protože se stále Gestapo zajímalo. Stručně řečeno se mi od těch jihomoravských lidí dostalo tolik lásky, že to pak je ve Vás, že to lidem chcete splácet, zajímáte se o jejich věci. Pochopitelně že po těchto útrapách člověk vítal osvobození s nadšením pro nové změny. Vzhledem k tomu, že jsem neměl na studia, tak jsem využil stipendijní nabídky do tehdejšího Sovětského svazu, kde jsem viděl obrovskou hrůzu. Byl to pro mě šok. Říkal jsem si, jestli tohle je socialismus, tak jsem rozhodně proti. Když člověk viděl ty tisíce lidí bez nohou, jak se tam plíží blátem, odrážejí se rukama, čepice v zubech a prosí o peníze, k tomu ještě tisíce opilců, a přitom do nás se pumpovalo, že je sovětský člověk a Sovětský svaz náš vzor.“ 
Rozčarování z „velkého bratra Sovětského svazu“ léčil mladý akademik prací. Působil v mnoha státních komisích, v nichž se například podílel na plánu restrukturalizace československého průmyslu. Jako ekonomický expert byl pozván na Kubu, kde pracoval několik let. Zde uzavřel vřelé přátelství s Che Guevarou, ale zažil i zklamání, tentokrát z Fidela Castra, z náběhu diktatury a ze sovětizace Kuby. „Bylo mi líto těch upřímných, milých a otevřených lidí, kteří mají rádi rytmus, hudbu, doutníky a kávu. A najednou na ně přišel tlak reálného socialismu. Takže jsem se vrátil zralý pro Pražské jaro,“ vzpomíná Valtr Komárek na krásnou Kubu, ale i na to, co ho čekalo po návratu do Prahy. „Stal jsem se hned, v rámci té první Dubčekovy sestavy, generálním sekretářem Hospodářské rady, se Šikem jsme organizovali Hospodářskou radu vlády a reformu – strategii a koncepci. Pak ovšem přišla okupace a normalizace a já byl pochopitelně mezi těmi, co vyhodili, nesměl jsem pracovat na vládě, posléze ani na centrálních úřadech, tak jsem pracoval v jakési výpočetní laboratoři.“
Normalizaci strávil profesor Komárek především psaním a četbou v rodinném kruhu. V roce 1984 všal opět začíná jeho hvězda zářit a on stanul v čele Prognostického ústavu: „Postupně jsem zde shromáždil lidi, kteří k práci zde měli dobré předpoklady, takže tam se mnou pracovali Klaus, Dlouhý, Ježek, Dyba, ale i Ransdorf a nakonec i Zeman.“
S těmito lidmi šel profesor Komárek po Sametové revoluci v roce 1989 do Vlády národního porozumění, jejímž se stal místopředsedou. „Když vzpomínám na listopad, tak rád vzpomínám na to hezké. Na studenty, kteří do toho vnesli obrovský étos, na to, že vynesli sny svých rodičů na slunce, že vysílali humanitní poselství z Prahy a když vztyčili růže proti pendrekům, tak to dalo té revoluci jakýsi něžný tón. Myslím, že proto jsme získali sympatie krajanů a jejich spoluobčanů v Americe a v západní Evropě. Mělo to zkrátka úplně jiný ohlas než v Rumunsku, kde byla poprava v přímém přenosu. Ale tady to byl takový vzlet ideálů, vzlet obrovské naděje, kdy ten národ držel pár týdnů pospolu a věřil, že bude lépe a věřil, že nám svět pomůže a všichni na sebe v těch prvních dnech byli milí a chtěli život v pravdě, chtěli, aby se všechno zlepšilo, byli toho prostě plní. Když jsem mluvil z těch balkónů, pod kterými stálo nějakých 400.000 lidí, což s vámi zacloumá, tak se mi zdálo, že přímo vidím tu auru davu, auru naděje a velice to na mě působilo.“
Revoluční euforie ale brzy vyprchala a Valtr Komárek se dostal do názorových neshod ohledně podoby ekonomické reformy se svými někdejšími žáky. Nesouhlasil s privatizací v navrhované podobě, ale na druhou stranu nechtěl svými názory tomuto procesu překážet. „A tak jsem si říkal, že někdo ustoupit musí, byl jsem také unavený z toho všeho před tím a bylo mi šedesát let. Všude byli mladí. A my jsme narazili na problémy jako spekulace, tunelování, rozkrádání, zbytečně se ztratily stovky miliard, které odplynuly do kapes spekulantů nebo obyčejných podvodníků, rozkradačů. To je škoda, ale dnes už je ekonomika slušně stabilizovaná, jsou tu takové příjemné věci jako světová nabídka v supermarketech, je tu demokracie, je tu svoboda, mladí mají šance, mohou jezdit do zahraničí a lidé zvenku zase k nám. Ale myslím, že jsme mohli více využít zkušenost a moudrost našich krajanů, naší emigrace, protože ti věděli, jak složitý je svět, do kterého my s bezelstným nadšením a naivním ideálem jdeme, věděli, jaká je tvrdá konkurence, co to znamená konkurenceschopnost, co to znamená stabilizace a jak se na ty věci připravit,“ uzavírá Valtr Komárek, kterému právě vychází první díl vzpomínkového románu „Kronika zoufalství a naděje“.

Tisk Tisk | E-mail E-mail