Rumburk.cz RN.Rumburk.cz VstupenkyRumburk.cz DKRumburk.cz SRAS.cz

Poslední kapucín v Rumburku

kapucin Když v závěru 17. století nechal Anton Florian z Lichtensteinu vystavět pro řád kapucínů rumburský klášter, změnila se podstatně silueta města.
Nejpodstatnější změnou však bylo obohacení duchovního života města a širokého okolí.
Českomoravská provincie řádu kapucínů vznikla na počátku náboženské reformace a jejím hlavním úkolem byla pastorizační činnost. Mniši tohoto řádu (zal. 1525) byli proslulí svou materiální chudobou a vedením prostého života. Jejich postava, zahalená v hnědém hábitu se špičatou kapucí a obtočeném bílou šňůrou, se velmi často objevovala i mimo klášterní komplex. Prosté sandály na nohou, většinou vyholená tonsura a hustý plnovous jim dodávaly důstojnost, kterou si plně zasloužili.
Jako první guardián (představený) je uveden P. Bruno Budvicensis v roce 1682 a jako poslední, jenž mne i uváděl do světa poznání, byl P. Leonard, vlastním jménem Anton Slezák. Narodil se v Popovicích, dnešní městské části Děčína. Jeho rod však pocházel z Kropáčovy Vrutice, kde lze jeho kořeny vystopovat již v 18. století. Překotná industrializace ve století následujícím přivedla Antonova tatínka do továrny v Popovicích, kde pracoval jako dělník. Zde se seznámil s dívkou Annou, pocházející z tohoto kraje. Její tatínek byl zaměstnancem České severní dráhy v Podmoklech, tak jako další člen rodu Slezáků, působící jako topič. Psal se rok 1905, kdy si Václav Slezák bere za ženu o tři roky mladší Aničku Roháčovou. Trvá dalších 4,5 roku, než světlo světa spatří malý chlapec, pozdější rumburský klášterní představitel. Přivádí jej na svět porodní bába Anna Knorrová 8. prosince 1909 v čísle popisném 37 v tehdejším Pfaffendorfu. Malého človíčka křtí 19. prosince téhož roku místní kaplan, a protože jedním z kmotrů je i jeho strýc z otcovy strany, dostává po něm jméno Anton.
Celé toto mnou líčené curriculum vitae se odehrávalo na pozadí mnohdy uměle rozdmýchávaného nacionalismu na přelomu 19. a 20. století. Byla to však Toníkova výchova v rodině, z matčiny strany smíšené, nebo jeho pravidelné návštěvy v rozběleském kostele, kde vykonával službu Bohu jeho druhý kmotr Johann Lösel, že nacionalismus nebyl tím, čím se duše malého Toníčka zaobírala. Utrpení lidstva v době I. světové války, bída a hlad, které ji provázelo, v něm vypěstovalo hlubokou úctu k lidem a dobrotu srdce. A tak, když válečné vřavy utichly a Čechoslováci upevňují svoji státnost, vstupuje jako novic do řádu kapucínů, aby později studoval v klášteře St. Symphorien v Tours ve Francii. Tam také vykonal 8. září 1932 závěrečnou zkoušku a odešel sloužit Bohu do kláštera Leonardus.
Po třech letech je vysvěcen ve starobylé katedrále města Nantes a zvolí si jméno Leonard. Vrací se po létech do svého kraje a jeho další cesta vede přes primiční mši do rumburského kláštera. Bylo mu 26 roků, kdy je postaven do čela konventu, k čemuž ho předurčovalo jeho vzdělání, ale také povahové rysy. Období II. světové války, kdy rozum zůstával v koutku a navrch měl opět nacionalismus, prověřovalo charaktery. P. Leonard, v jehož žilách kolovalo i pár kapek krve německé, se ani v této době nezpronevěřil svému poslání a jeho Ave patřilo všem potřebným. Zvláště jásavě zaznívalo v ústrety Francouzům, kteří byli nasazeni na práci v jedné místní fabrice. Po válce se stal opravdovým apoštolem a svoji víru i naději přenášel na lidi, kteří pře-žili nástrahy doby minulé. Ne však nadlouho. Přišla doba, kde vše, co bylo spjato s církví, dostalo punc třídněnepřátelský a jako takové muselo zmizet. Ze školních vysvědčení zmizela kolonka náboženství, z kláštera zmizel nedobrovolně guardián Leonard a málem zmizel celý objekt kláštera. To však on již sledovat nemohl, protože jeho tonsura zarůstala za mřížemi vězení nových mocipánů, kde se uplatňovaly jiné zákony než ty Boží.
A potom nadešel ten den, kdy se navždy zavřely oči hlavního „dirigenta východu“ a tisícům pokořených za těmi mřížemi svitla naděje na brzký návrat domů. I našemu guardiánovi Leonardovi. Naděje se splnila, i když mnišské cely v rumburském klášteře navždy osiřely. Zůstal jim proto alespoň nablízku. Z jeho přítomnosti se mohly radovat ctihodné sestry Uršulinky v Jiřetíně pod Jedlovou, kde dožíval svůj život, který byl bohatě naplněn bolestí i radostí. A také vírou. Tam ve svém pokojíčku hrával na housle písně svého mládí a pro Uršulinky sloužil mši svatou. Rády a s láskou na něj vzpomínají, jaké byl veselé povahy a měl dobré a ušlechtilé srdce. Na své světské pouti se řídil heslem, že pokora není slabost, ale statečnost.
Proto také pokorně přijímal i rány osudu. Jeho bohatý život skončil v srpnu roku 1995 a tělesná schránka byla odvezena a uložena na břevnovský hřbitov v Praze, nedaleko Benediktinského kláštera. Jeho génius loci však zůstal ve zdech kláštera v Rumburku.

Tisk Tisk | E-mail E-mail