Cesty

Tištěné noviny 12/2007 | 25. 6. 2007 | Nezařazené

Cesty, ulice, silnice, stezky, pěšiny…
Čeština má nepřeberné množství výrazů pro spojnice, jež vedou z jednoho místa do toho druhého. Jsou jen o málo mladší než lidstvo samo. Na světě jsou spousty důležitých věcí, ale žádná z nich nemá ono výsadní postavení jako mají cesty. Postavení fatální v dobách moru a velkých epidemií, postavení nejpřednější v dobách prosperity – ony byly a jsou jedním z pilířů civilizace.
Imperium Romanum – říše sahající z východu od pouští Palestiny až na západ k Britským ostrovům, z jihu od Sahary po severní temné lesy Germánie dosáhla svého vrcholu jen díky oněm cestám, cestám poctivě dlážděným a širokým, jako nikdy v dějinách před tím. Římská legie svou disciplinou a houževnatostí vyvolávala děs, mnohem děsivější však byl její, na svou dobu bleskový přesun z jedné části říše do té druhé – přesun bez oněch cest nemožný. Zajedete-li si dnes do Říma, máte možnost šlapat po kamenech cest, které stvořil Řím, zavřete-li oči, můžete slyšet i pochodující legie. Jaký výsměch našim asfaltkám, rok co rok slepovaným záplatami.
Via Apia – vedla z Říma do Capue, postavena roku 312 před Kristem, později prodloužena do Brundisia. Celková délka 540 km, šíře 8 metrů. Když byla říše na vrcholu, vedlo z Věčného města 29 cest v celkové délce 85 tisíc kilometrů. Via Egnatia protíná Balkán a končí v Konstantinopoli.
Cesty, jež měly své jméno… Ano, už tehdy jsme dávali cestám jméno a činíme tak dodnes. Někdy vkusně, jindy servilně.
Náš výběžek je plný cest. Cest starobylých, novějších, cest známých jen v myslích pamětníků, cest prašných i těch asfaltových. Bohužel však i cest zaniklých, nebo jen umírajících. Cest přes pole a louky, které se přes noc staly něčí a cedulky soukromého majetku je odsoudily k postupnému zhynutí, neboť není-li nohou, není-li kroků, není ani cest… Příkladem budiž cesta přes hráz Nového rybníka v Rumburku (my mu vždy říkali Pivčák – prý se odtamtud braly ledy pro pivovar). Cesta, která je sice značená modrou turistickou značkou, vede po hrázi s lavičkami, avšak po chvíli končí u železné závory a natažených drátů…
No nic, chromý nejsem, přelezl jsem ji, ještě že jsem neměl kolo… Ach bože, z extrému do extrému, nejdřív bylo všechno všech a dnes aby se člověk bál udělat krok stranou.
Stará Pražská cesta vedla z Budyšína přes Sohland, Šluknov, Rumburk, Jiřetín, Českou Lípu do Prahy. Místy lze její stopy nalézt, krásně jí popisuje pan Stein ve svých „pomníčcích Lužických hor“.
Solná stezka vycházela ze starobylé Míšně, ovinula se kolem hradu Stolpen na Neustadt – Langburkersdorf, aby překonala zemskou hranici a na české straně protnula Lobendavu, Lipovou, Šluknov a konečně Rumburk.
Rád se jimi nechávám vést, prodírat se lesy, překračovat potoky, zdolávat hory – byť jen ty naše Lužické. Zdravit slunce z pasek a výhledů, kde má člověk svůj kraj jako na dlani. Není už kroků, jen těch pár zbloudilců, kteří věčně hledají, noří své kročeje do jejich středověké náruče. Zkuste si vyjít na výlet třeba z Rumburka po hlavní silnici, párkrát se otočte na všech těch „kruhácích“, vystoupejte ve dvou proudech na Studánku, sestupte v jednom do Podluží, abyste po projití Lesného opět dvouproudově vystoupali na Šébr. Máte toho dost? Dostavila se jen frustrace, odpor a chuť skočit stranou do lesa? Cesty už dávno nepatří lidem… nespojují je. Jsou čím dál širší, plechovky se po nich pohybují rychleji a rychleji, abychom mohli o půl hodiny déle nakupovat ve vzdálených supermarketech. Člověk si myslí, že v rychlosti žití se skrývá jeho „grál“… Nenajde ho, nalezne jen povrchnost.
Arogance moci se změnila v moc arogance, jak kdosi vtipně poznamenal. Změnila se tak, že cesty a ulice už nepojmenováváme po těch, k nimž vzhlížíme. Nemaje ulici Mistra Jana Husa, máme servilně ulici Bentelerovu.
Proč, když se mohla jmenovat třeba „Průmyslová“? Hádejte, občané, a navrhujte nové názvy ulic. Co třeba z Lužického náměstí udělat náměstí Nezaměstnaných. Úřad práce tam je a jim to udělá třeba stejnou radost, jako pánům z Benteleru…

Krásný zbytek jara přeji a vyražte si po nedělním obědě hezky po svých, nejen pro zdraví, ale i kvůli oněm cestám, o které se nikdo nezajímá, ale které tvoří duši krajiny, ve které žijeme.

Vytisknuto z webu Rumburské noviny: http://archivrn.rumburk.cz

URL příspěvku: http://archivrn.rumburk.cz/2007/06/25/cesty/