Rumburk.cz RN.Rumburk.cz VstupenkyRumburk.cz DKRumburk.cz SRAS.cz

Kronika pravoslavné církevní obce v Rumburku

Počátky Pravoslaví na Šluknovsku jsou spojeny s repatriací volyňských Čechů zpět do vlasti v roce 1947. Většina z třiceti tisíc přesídlených se tehdy hlásila k Pravoslaví a byla umístěna do, po odsunu vyprázdněných, pohraničních okresů, jako byl Rumburk, Nový Bor, Česká Lípa a Doksy.

Již v letech 1948 až 1949 se zde začaly konat pravoslavné bohoslužby. Prvním duchovním zde působícím byl důstojný otec Michail Zumr, volyňský Čech žijící ve Verneřicích. Ten konal bohoslužby v domě Josefa Pazderníka v bývalém mlýně na západním okraji Šluknova na křižovatce silnic na Císařský a Lipovou. Objekt později vyhořel a dnes je z něj patrný pouze náhon. V Rynarticích se sloužilo v bývalém hostinci volyňského Čecha Václava Schovánka a jeho ženy maloruského původu Dominiky. Služby zde probíhaly jednou měsíčně až do roku 1954. V letech 1950 až 1951 vykonávali treby v oblasti také otcové Josef Leixner z Desné a Jan Tichý z Litoměřic, oba čeští konvertité k Pravoslaví a spolupracovníci světitele-novomučedníka Gorazda (Pavlíka).

Skutečným organizátorem farnosti byl ovšem František Ludvík, ve křtu Vladimír, rodák z Přední Lhoty na Poděbradsku, bývalý legionář, který se v Rusku oženil a pod vlivem své ženy Paraskevy se stal pravoslavným. V letech 1948 a 1949 si vyžádal na všech národních výborech v oblasti seznamy osob pravoslavného vyznání. Byl také členem eparchiální rady, a dokonce předsedou MěstNV v České Lípě. Z jeho iniciativy se uskutečnilo 2. března 1952 ustavující shromáždění českolipské farnosti pro výše zmíněné čtyři soudní okresy v budově Jiráskova divadla v České Lípě za účasti 38 věřících.

Na tomto shromáždění seznámil bratr Vladimír Ludvík přítomné se stavem pravoslavné církve v Československu i na Českolipsku. Do laických orgánů farnosti byli zvoleni: Josef Srkal, Josef Pazderník, Igor Stefanovský, Michail Dzjuba, Jaroslav Šatava, Antonie Šléglová, Vladimír Ondráček, Antonie Krejcarová, Marta Hudáková, Jan Srkal, Halina Durčáková, Věra Veberová, Vladimír Pazderník, Irena Kliglová, Vasil Koval a Stefan Kuzjo. Z tohoto seznamu můžeme také usoudit na etnickou skladbu farnosti – přibližně ze dvou třetin byla tvořena volyňskými Čechy z obcí České Noviny, Zdolbunov, Mirohošť, Český Malín, Novokrajov, Ozenjany, Mlynov aj., čtvrtinu tvořili Rusíni z východního Slovenska a Podkarpatí, z okresů Snina, Stropkov, Mukačevo, Kežmarok, Svidník, Tjačev, a zbytek tvořili věřící z dnešní Ukrajiny, od Haliče a Kyjeva.

Shromáždění řešilo dvě základní otázky: vlastní bohoslužebný prostor a otázku stálého duchovního. Shromáždění se usneslo na koupi domu Konsumního družstva Včela v ulici Prokopa Holého č. p. 140, protože původní myšlenka nájmu římsko-katolického chrámu svaté Marie Magdalény, asi nejmalebnějšího sakrálního objektu v České Lípě, nebyla bohužel uskutečnitelná. V domě Včely měla být vybudována domovní kaple a veškeré zázemí farnosti, včetně bytu pro duchovního. Správcem farnosti shromáždění zvolilo otce Michaila Zumra.

Za několik dní ovšem zasáhla do vývoje celé věci eparchiální rada v Praze, která pod vedením metropolity Jelevferije (Voroncova) jmenovala, bez ohledu na mínění církevní obce, duchovním správcem archimandritu Andreje Kolomackého. Vzniklá situace byla velice nepříjemná zvláště pro otce Kolomackého. Dva dny po jeho příjezdu se uskutečnilo narychlo svolané zasedání sboru starších v domě předsedy bratra Josefa Srkala, na němž Vladimír Ludvík, ač »starodružiník«, ostře vystoupil proti otci Andrejovi. Záznamy ukazují, že otce Andreje se tehdy velmi odhodlaně zastal jiný člen sboru starších – Igor Stefanovský. Dále zde můžeme číst o projevu otce Andreje: „…skromně vysvětlil, že skutečně míní v prohlédnuté místnosti bývalého obchodu ještě do Velikonoc (tj. za dva a půl týdne – ! pozn. o. A.) postavit ikonostas a namalovat aspoň pět ikon a že pro krátkost času bude potřeba najít někoho, aby místnost jednoduše jako pokoj vymaloval. Jinak by to provedl sám bezplatně, jen materiály se musí koupit. Po Velikonocích že pojede k vladykovi metropolitovi Jelevferiji a bude prosit o nějakou nápravu v otázce jmenování duchovního správce v České Lípě“. Tento citát z fragmentu původní kroniky církevní obce nepotřebuje žádný komentář…

Je až neuvěřitelné, že za nějakých deset dní nato, na Květnou neděli, zde již byly konány první bohoslužby, byl zhotoven prestol, žertveník, solej, analoje a na Paschu již i jednoduchý ikonostas (ikony z tohoto prvního ikonostasu jsou dnes uschovány v depositáři českolipské farnosti). Po paschálních svátcích „bylo rozhodnuto, že otec Zumr na dotaz eparchiální rady odvolal svoji kandidaturu“. Ani nezištnou pomocí farnosti při zařízení chrámu, ani pokorou, s níž otec Andrej vystupoval, ani záštitou metropolity nezískal si bohužel otec Andrej všechny věřící, a tak se můžeme v kronice dočíst, že „…bratr Šatava byl nucen sdělit otci Andreji, že zlomyslní lidé rozšiřují pověsti, že on je enkavedista a přímo odrazovali věřící od návštěvy chrámu…“. Po této episodě znovu otec Andrej žádal metropolitu Jelevferije o odvolání z České Lípy, avšak bez úspěchu.

Všechny tyto skutečnosti dobře ukazují, v jak nesmírně obtížných podmínkách začínalo působení tohoto velkého duchovního na severu Čech. Taktéž je z nich patrné, za jakých okolností a z jakých důvodů byl poslán do oblasti Českolipska nejbližší spolupracovník vladyky Gorazda, válečný hrdina, stavitel chrámů, profesor bohoslovecké fakulty a výjimečný člověk formátu otce Andreje a kdo o jeho „umístění“ ve skutečnosti rozhodoval.

Pokračování v příštím čísle…

Tisk Tisk | E-mail E-mail