Rumburk.cz RN.Rumburk.cz VstupenkyRumburk.cz DKRumburk.cz SRAS.cz

„Vždycky mě někdo dokope tam, kde mě chce mít,“ říká cyklistická rozhodčí Simona Davídková

Česká republika má pouze dva mezinárodní cyklistické rozhodčí, tedy arbitry, kteří patří mezi rozhodcovskou světovou elitu. Jedním z nich je Rumburačka Simona Davídková. Aniž by sedla na kolo, projela díky cyklistickým závodům celý svět a zná snad všechny silnice v Evropě. Ale ani ona se závodění na bicyklu nevyhýbá, můžeme jí vidět na startu i v cíli amatérského závodu Tour de Zeleňák.

simona

Jsi mezinárodní cyklistická rozhodčí. To není úplně běžné a u holek už asi vůbec ne. Jak se ti to stalo?
Tatínek byl něco, čemu bys dneska řekl sportovní ředitel cyklistického oddílu TJ Rumburk, a brácha v něm závodil. Mně bylo čtrnáct, patnáct a byla jsem jejich doprovod, tedy masérka, svačinářka a fanynka. Jezdila jsem s klukama po závodech, místo abych doma pomáhala mamince. Na závodech byl mumraj a pěkní kluci, obzvlášť ti z našeho oddílu. To se mi líbilo.

Jezdit na kole a závodit se ti nechtělo?
Já jsem dělala gymnastiku a hrála na piano. Ale to víš, že jak jsem tou cyklistikou načichla, chtěla jsem to zkusit. Jenže klukům, mezi kterými mi bylo tak dobře, se to nelíbilo. Dělali mi naschvály. Když jsme šlapali kopeček na Valdek, makala jsem jako blázen, že jsem ani nemohla popadnout dech, zatímco oni mi drželi sedlo. Nebo mě »vyloktili« do škarpy. Ale měli k tomu ušlechtilý důvod. Tvrdili, že je lepší, když s nimi jezdím jako okrasa. A že kdybych pořád šlapala do pedálů, měla bych zbytečně veliké pozadí. Použili v této souvislosti ale mnohem jadrnější výraz a přitom byli takhle galantní.

A tak ses raději stala rozhodčí?
Ano. Když jsem takhle postávala každou sobotu a neděli po těch příkopech, tak si mě všimli i rozhodčí, kteří mi jednou nabídli, jestli bych jim nechtěla pomáhat. Bude to 23 let. Uteklo to.

Co vlastně znamená, dělat rozhodčí. Jezdíš v autě za pelotonem a koukáš, jestli správně šlapou?
To by bylo dobrý! (směje se) Ale ne, není to legrace. Je to dost zodpovědná práce manažerského typu s nádechem právničiny. Kvalifikaci mezinárodní rozhodčí samozřejmě předcházela spousta věcí. Začínala jsem jako rozhodčí III. třídy na okresních závodech, pak jsem si zvyšovala kvalifikaci až na I. třídu. Další stupeň bylo přijetí mezinárodní rozhodčí. Moje výhoda byla, že mluvím francouzsky a trochu německy a svaz to dokonale využíval. Hlavně francouzština byla tehdy jedinou oficiální řečí cyklistiky.

Takže jazyky v tom také hrají roli?
Nejen to. Práci rozhodčího rozhodně nemůže dělat nikdo, kdo se neustále nevzdělává. Pravidla se stále aktualizují, jazyky jsou jasně výhoda, ale důležité jsou i praktické dovednosti. Rozhodcování je tak trochu úřad: měření kol, měření převodů, práce v kanceláři závodu…

Tak mě napadá trochu divná otázka, ale co taková rozhodčí nosí po kabelkách? Máš tam třeba stopky?
Asi by ses divil, co všechno musím mít v tašce. To máš tužky (nejlépe crayonky), spoustu čistého papíru, různé tabulky, gumu, kalkulačku, píšťalku, stopky, diktafon, metr, olovnici, úhloměr a samozřejmě čistou uniformu a Pravidla. A jak by mě jistě doplnili i mí přátelé kolegové: „Hlavně otvírák na lahve“.

A co nějakou veselou historku z natáčení? Máš?
Za těch 23 let by nějaká mohla být, že? Nejlepší je, když po briefingu jdeme někam na procházku a skončíme v místní restauraci. To se pak člověk dozví věcí! Nejkrásnější jsou starší historky ze závodů z dob Klasů, Kreuzigerů st. atd. Vyprávíme si je stále dokola a dokola, neboť jsou mezi námi třeba noví kolegové, kteří to ještě neslyšeli…

A co nejhrůznější historku z natáčení? Tu máš taky?
Nejpekelnější zážitky jsem měla ze závodu Tour of Socchi 2008 v Rusku, kam jsem byla UCI (Mezinárodní cyklistický svaz) vyslána, abych zjistila, zda bude moci tento závod pro následující rok získat statut Grand Tour. Tahala jsem z paty 20 let starou ruštinu, kromě jedné kolegyně zde nikdo nemluvil jinak než rusky. Při první etapě se spustil děsný déšť, vodu kanály nepobíraly a v jednom místě se mi málem kvůli tomu utopila půlka pelotonu, když závodníci vjeli do půl metru hluboké louže. Při časovce dlouhé na obrátku 22 km jsem při kontrole trati zjistila, že na jedenáctém kilometru spadla skála a zahradila cestu. Při třetí etapě jsme měli slavnostně dojíždět na největší bulvár v Soči, jenže během závodu nám sdělili, že do Soči přijel na svou »daču« Vladimír Putin, takže nás odklonili kamsi do kavkazských lesů, kde nás nikdo nevítal. A při poslední etapě jsme po deseti kilometrech od startu vjeli na dálnici do dopravní zácpy. Vše bylo korunováno prohlášením šéfa Ruského svazu cyklistiky a ministra dopravy, že příští rok pro Grand Tour Soči postaví novou krásnou silnici (tu jedinou starou jsem pro Grand Tour nemohla doporučit) přes hřebeny hor až do Krasnodaru. Je to přibližně tři sta kilometrů. Holt země neomezených možností. Ale o mne se tam starali hezky, při každém přejezdu jsem měla možnost trávit své ubytování v prezidentských apartmá (což byla jediná místnost v hotelu, kde je připojení k internetu).

Kolik máme v Čechách mezinárodních rozhodčích?
V současné době jsou v Česku dva mezinárodní rozhodčí pro silniční a dráhovou cyklistiku. Ing. Miroslav Janout ze Strakonic a má maličkost. »Žanu«, jak se kolegovi ve světě říká, je i jeden z nejlepších rozhodčích světa a u UCI má velmi vysoký kredit. V současné době dělá i supervizora pro země, kde probíhají zkoušky národních rozhodčích z pravidel UCI. Před pár lety  pracoval jako hlavní rozhodčí Tour de France, má za sebou Giro i Vueltu, nespočet světových pohárů na silnici, dráze i v cyklokrosu, mistrovství světa, olympiád. Jeho jazykové schopnosti jsou fenomenální. Domluví se minimálně pěti jazyky. Řeklo by se, že je to můj velký učitel, ale prostě do mě kopal, až mě dokopal tam, kde jsem dnes. Sama bych si na tuto funkci nikdy nevěřila.

Ale ty se máš taky čím pochlubit.
Praxe a ohlasy na mou práci mě ubezpečují, že taky nejsem úplně nejhorší, a tak doufám, že i já co nevidět pojedu nějaký hodně dobrý závod. Zatím jsem projela Evropu od Ruska po Francii, a téměř všechny závody 2. a 1. třídy. Nyní se po mateřské vracím i do malého českého rybníčku a letos mě čekají etapové závody Závod míru Juniorů v Terezíně, Lidice či Mléčný závod kadetů v Lounech. Na dráze by to pak měly být především mistrovské soutěže.

A jak je na tom naše cyklistika vůbec? Jak se stará svaz o své ovečky?
Osobně si myslím, že situace kolem Českého svazu cyklistiky je dost prohnilá. Za poslední léta se totiž cyklistické hnutí rozdělilo na dvě křídla, na Český svaz cyklistiky (ČSC) a na amatérské křídlo mimo tento svaz. Bohužel, prakticky neexistující vhodné strategie řízení a neschopné vedení svazu donutilo některé jeho členy k zoufalému kroku vytvořit novou asociaci, která by ČSC konkurovala a sjednotila amatérské hnutí pod novou hlavičku, a případně by i svaz jednou nahradila coby člena UCI. Jenomže pánové na svazu si v minulém roce vzpomněli na pravidlo, které řeší startování licencovaných závodníků v amatérských závodech mimo svazový kalendář. Tedy, abych to upřesnila, toto pravidlo nedovoluje závodníkům závodit v jiných závodech, než v těch zapsaných v kalendáři Českého svazu cyklistiky nebo Mezinárodního cyklistického svazu. Bohužel, svazový kalendář akcí je v současné době tak bídný, že licencovaní závodníci jsou nuceni startovat i v závodech různých amatérských lig, neboť větší část závodů se přesunula právě mimo hledáček ČSC.

Znamená to, že si čeští cyklisté moc nezazávodí?
Ano, tato věc stěžuje sportovní vyžití licencovaných závodníků, a nejen jich. Ani rozhodčí ČSC nesmějí pracovat v rámci jiných závodů než těch svazových. Jako rozhodčí jsme se zasadili o zařazení výjimky, pokud si dotyčný organizátor závodu či závodník ČSC požádají o možnost startu licencovaných závodníků. Nyní to budeme řešit i v našem oddílu TJ Rumburk, neboť jsme organizátory Tour de Zeleňák, kde závodí i licencovaní závodníci (a objevuji se tam sem tam i já). Jenže tato záležitost také donutila členy našeho oddílu k tomu, že si raději licenci ani nenechají vystavit, protože závodí spíše v rámci amatérských závodů.

Takže to vypadá, že nejspíš zůstanu jediným členem oddílu, který si tu licenci bude muset nechat udělat, jinak bych nemohla pracovat na závodech UCI v zahraničí a na mezinárodních závodech tady u nás doma.

 

Tisk Tisk | E-mail E-mail