O pekelníku, který klobouk „pumphut“ zapomněl

Tištěné noviny 18/2012 | 16. 10. 2012 | Nezařazené

Kyjovská pohádka

pumpot

Až tam nahoře, v nejsevernějším koutku země České, bydleli v tajemných lesích, pod bájným vrchem Luž, malí horníci permoníci, kterým se říkalo gnómové. Pomáhali nejen kovkopům v podzemních štolách při kutání stříbra a mědi, ale i dřevorubcům, smolařům, dechtařům, kutačům železa, sklářům nebo uhlířům a všem, kteří toto území kdysi zalidňovali. Z Luže lze dohlédnout na kopce a pahorky Jedlovou, Tolštejn, Hrazený i Tanečnici. To vše patřilo kdysi k panství známých velmožů se dvěma zkříženými osekanými větvemi v erbu – pánům z Ronova a Berkům z Dubé.

A celé té krásné a tajuplné krajině se říkalo Dolní zem aneb Nýdrland.

Na květnatých bučinách podél říček Křinice a Mandavy potkáte lesní víly, zelené vodníky i jiné pohádkové bytosti. Co se tu kdysi dávno odehrávalo, o tom by mohli povyprávět ptáčci konipásek se skorcem, ale i ledňáček, který si navrtává v zemi dlouhé nory, aby měl kam uložit vajíčka. A nad stráněmi vonících bílých měsíčnic, medvědích česneků a různých druhů kapradí i léčivých řebříčků bertrámů o tom ví své i dotěrně bzučící vážky a zpívající lejsci s pěnicí.

Podél klikatých zákoutí Křinice, která bývala plná pstruhů, lipanů a mřenek, ale také osekaných stromů, které dřevorubci posílali po její hladině do saského přístavu Bad Žandau, se vypíná k nebi po obou březích řada vysokých pískovcových skal, v nichž měli své chýžky kutači železa, stříbra a mědi nebo skláři či brtníci. Ve skalách ovšem hnízdily i stovky nádherných čápů, jestřábů, bažantů a sov. Když kovkopi a skláři odešli jinam, zabydleli se ve vysokých pískovcových skalách loupežníci, kteří přepadávali obchodníky, putující z Čech do Saska a zpět. A ty mohutné skály kolem Křinice si pamatují vše, co jiní už dávno zapomněli. Jedna z nich nese podnes jméno Mlynářův kámen.

Říkají pověsti, že jméno nevzniklo jen tak samo sebou! Tam, kde říčka Křinice vtéká do Kyjovského údolí, stávalo odjakživa mlýnské stavení, zčásti dřevěné, z části vysekané do obrovské skály. Na jeho průčelí visel nápis.

„Tento dům je můj, leč také není, až zemřu, všechno se změní.“

Vždy v podvečer, když sedláci přicházeli domů ze svých políček nebo ze služby na panském, měnívalo se stavení na malou formanskou šenkovnu. Pověst praví, že jednou se tam zčista jasna objevil prapodivný host. Na hlavě měl vysoký klobouk ve tvaru kostelního zvonu a takovému klobouku se za lesy a kopci v sousedním německém Sasku říkávalo „pumphut.“ „To jsou k nám hosti!“ přivítal jej starý mlynář Palme a zeptal se.

„Odkudpak milostpán ráčil přiletět?“„Až z Budyšína,“ odpověděl host.

„Z takové dálky? To budou mít pěknou žízeň?“„Dám si něco pořádně ostrého!“ poručil host.

Mlynářovi se ten přivandrovalec od první chvíle nezamlouval, protože nepřišel pěšky, jak bývalo zvykem, ale přiletěl na koni. A jak se pochlubil, sám si ho prý vykouzlil prazvláštním způsobem: čertovskou hůlkou se dotkl stohu slámy a luční kobylky, řekl zaklínadlo a v tom okamžení stál před ním kůň ze slámy, který létal a skákal jako luční kobylka. Za soumraku byla na hosta podívaná teprve k neuvěření, neboť před ním i za ním šlehaly ze země co chvíli, div se světe, modravé plaménky!

Když se ale za oknem na dvorku objevila mlynářovic kudrnatá Anetka, jakoby se nad mlýnem rozzářilo sluníčko. Hostova zachmuřená tvář se v mžiku rozjasnila. Mlynář Palme ho ovšem upozornil, že jeho Anetka je již zaslíbená pohlednému chasníkovi Hanzimu, který právě v té chvíli vcházel se džbánem do mlýnské světnice pro pivo.

„Chasníku Hanzi!“ oslovil host mládence. „Jmenuji se Martin, přiletěl jsem až z Budyšína. Máš to věru pěknou snoubenku, jen co je pravda! Mohl bys mi věnovat na památku jenom jednu jedinou kudrlinku z její překrásné hlavinky?“ Chasník se pošimral za uchem.

„Co je tohle za přání?“ podivil se. „Kudrlinku od Anetky?“„Ničeho se neboj,“ ujišťoval ho podivín. „Jen si vezmu její vlas, dobře zaplatím a odejdu. Už nikdy se tu neukáži!“ Chasník Hans tušil jakous čertovinu, proto sice hostu přislíbil jeden Anetčin vlas, ale na cestě pro něj vešel do mlynářovy komůrky, kde bylo veškeré hospodářské náčiní a místo jejího vlasu vzal kousek žíně z mlýnského řešeta, které tam viselo na zdi. Tak se tehdy říkalo velkému sítu na mouku. Cestou do světnice zkroutil žíni do kudrlinky, aby vypadala jako Anetčin vlas. Podivný host poděkoval, záhy se odporoučel a na svém slaměném koni, alespoň si to každý myslel, zmizel, odkud předtím přiletěl. Kyjovští v celém údolí se odebrali ke spánku.Tu pojednou se začaly dít věci! Řešeto, visící v mlýnské komůrce na zdi, se z ničeho nic skutálelo na podlahu, a z podlahy otevřeným oknem na dvůr, až zmizelo v nedalekém hustém lese.

A tam se to stalo!

Vší svojí čertovskou silou objal roztoužený host z Budyšína ve své náruči přikutálené řešeto a samo sebou, že čertův spolčenec Martin byl vzteky bez sebe, když zjistil, že k sobě netiskne kouzlem přičarovanou mlynářovic Anetku, nýbrž staré kulaté síto na mouku!

Celý Kyjovský les zahořel modravými plaménky, to obelhaný Martin zuřivě přemýšlel, jak se Hanzimu pomstí. A jak byl po čertech silný, vytrhl ze země celý strom, přišel s ním ke mlýnu, kde jej vsunul pod velký mlýnský kámen a ten vší silou odtlačil co nejdál od mlýna, aby mlynář Palme nemohl zítra namlít pro kyjovské pekaře čerstvou mouku. Tak náhle, jak se objevil, tak rychle podivný host na svém slaměném koni zmizel a už nikdy se v Kyjově neukázal! Prý si pro něho přišli dokonce čerti z pekel! Kdoví?

Ale něco ve mlýně po něm přece jen zůstalo.

Zapomněl tam totiž svůj klobouk „pumphut.“O klobouku bude další pohádka.

A ten kámen? Po mnoha letech jako kdyby vyrostl, dodnes se mu říká Mlýnský. Prý tam kolem něj čas od času vyšlehují ze země ještě i dnes modravé plaménky.

Igor Heinz
Ilustrace Eva Staňková

Vytisknuto z webu Rumburské noviny: http://archivrn.rumburk.cz

URL příspěvku: http://archivrn.rumburk.cz/2012/10/16/o-pekelniku-ktery-klobouk-%e2%80%9epumphut%e2%80%9c-zapomnel/