„V každé době se musí žít…“

Rumburskou knihovnu poctila koncem března svou návštěvou bývalá televizní a rozhlasová hlasatelka, moderátorka a herečka Jaroslava Panýrková. Besedou, kterou návštěvníky provázel Filip Stojaník s Klárou Smetanovou, tak navázala na cyklus těch předchozích, který se konal už na podzim loňského roku pod příznačným názvem Osudy a jehož účelem bylo připomenout pětačtyřicáté výročí okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy.

Poté, co moderátoři Jaroslavu Panýrkovou přivítali a představili ji publiku, přišla na řadu první z otázek. Během obsáhlé odpovědi muselo zákonitě zjihnout každé srdce v sále přítomné. Panýrková uchvátila posluchače svým elánem, životní moudrostí i necenzurovanými osobními poznatky z doby válečné, poválečné a nynější.

Děti si válku neuvědomují
Jaroslava Panýrková se narodila v okupačním roce 1939, ale i přes tento fakt na své dětství prožité v Praze na Pankráci a v Brdech vzpomíná upřímně ráda. Snad proto, že byla příliš malá na to, aby si pamatovala Němce. Ze strategicky velmi nebezpečného bydliště naproti pankráckému soudu se ze strachu přesunula s babičkou a tetou do poklidných Brd, kde prožívala na tu dobu poměrně šťastné dětství. Naučila se plavat, bruslit i lyžovat. Dalo by se říct, že jí nic nechybělo. Čas od času za nimi jezdili z hlavního města rodiče, což bylo v jednu chvíli těžké kvůli bombardování Prahy, kterou si Američané spletli s německými Drážďanami.

Její otec se po celou válku angažoval v odboji a při jedné akci byl postřelen. Po nějakou dobu byl také nezvěstný, ale jednou v létě, když dozrával rybíz, Panýrková se tatínkova příjezdu přece jen dočkala.

Generace hrůzu nevnímající
Hrdinka tohoto večera se zmínila, že si pamatuje příjezd sovětské armády, ale také to, že se jí situace následujících let dotkla jen pramálo. Nejvíce rodina pocítila nedostatek peněz, i s tím si však dokázala poradit. Prozradila, že si tenkrát lidé vystačili s málem. Nebyla móda, nebyly trendy, do tanečních se chodilo v šatech po mamince. A všem to bylo jedno.

K filmu ji dostalo záškoláctví
Rodiče, vychovaní masarykovskými ideály, měli problém smířit se s vládnoucím režimem, z čehož plynula řada opatření. Panýrková ani její starší sestra například nesměly studovat na gymnáziu. Panýrkové byla souzena chemická průmyslovka, kde potkala spoustu stejně ocejchovaných lidí.

Na škole se měla naučit vařit pivo, které jí zrovna moc nevonělo. V pivovaru jí navíc nedržel účes, to bylo protivné, jak sama s úsměvem na rtech prohlásila. Do hry přišly falešné omluvenky od lékaře, které ji osvobodily z vyučování a dovolily jí chodit na filmy.

Učitelé v té době ještě měli respekt a nikdo si na ně nedovolil být drzý. Jenže se stalo, že Panýrková jednoho dne nebyla připravena na test z ruštiny, proto se s kamarádkou raději schovala na toaletu. Jenže pětačtyřicet minut na toaletě, to je hodně dlouhá doba…

Když onoho dne vyšla Panýrková z toalety na chodbu, oslovil ji a její kamarádku muž, který ve škole sháněl studentky do filmu. Z toho muže se nakonec vyklubal Ladislav Ulman. Panýrková na konkurzu uspěla a získala hlavní roli ve snímku Štěňata. Nejvíce ji v té době na filmu lákaly dopolední zkoušky a možnost tříměsíční absence ve škole. Navíc výdělek z prvního filmu věnovala rodičům, byla to finanční injekce pro celou rodinu.

Dva filmy z vás herce neudělají
Po absolvování střední školy byla u natáčení filmu Velká výhra a dostala se do hereckého souboru na Barrandově, což ji zachránilo před umístěnkou do pivovaru ve Velkém Březně. Později nastoupila do divadla Rokoko, kde pochopila, že sice hrála ve dvou filmech, ale žádná herečka z ní není. Měla také příležitost seznámit se s Františkem Kožíkem, jehož knihu Největší z Pierotů doslova milovala. S Kožíkem si následně i korespondovala.

To je jak na Západě.
Nerazítkujou pasy
Po vzpomínce na emigraci Alfréda Radoka dostala vypravěčka otázku, při které kdekoho zamrazilo. Panýrková měla zavzpomínat, jak trávila osudný 21. srpen 1968. Z původní rodinné dovolené ve slovinských horách se stalo i několik dní u moře v Jugoslávii a potom i ve vídeňském Prátru, na přání manžela i dětí. Dvacátého srpna se unaveni atrakcemi vraceli domů a šokovalo je, že je na hranicích nikdo nekontroluje. „To je jak na Západě. Nerazítkujou pasy,“ pronesla prý tenkrát Panýrková. Jediný muž na hranicích jim pokynul, aby jeli dál.

Po příjezdu domů stále ještě zpravodajství přetřásalo okurkovou sezónu, až je ve tři hodiny ráno probudila kamarádka s tím, že „už jsou tady“. „A kdo?“

Stalin byl život, Hitler byl smrt
Jako externistka působila na konci 60. let v televizi. Normalizační léta i přes svůj věčný optimismus označila za nešťastné období. „To jste šli po chodbě a člověk, který tam vždycky byl, tam najednou nebyl,“ vzpomínala na zběsilé nahrazování nepohodlných osob.

V roce 1974 živila celou rodinu, protože její manžel nesměl pracovat. Kvůli soukromé návštěvě spisovatele Pavla Kohouta ale vyhodili i ji, a to ze všech sdělovacích prostředků a veřejných kulturních akcí. Nakonec pracovala jako účetní ve Zbraslavi.

Když zemi zahalil samet
V době Sametové revoluce se Panýrková živila prací v restauračním zařízení. Po revoluci se stala tváří a hlasem pořadů Nedělní ráno a Dámský klub Frekvence 1. „To bylo prima. Ale už jsem byla stará,“ usmála se přívětivě Panýrková.

Jaroslava Panýrková sklidila za své vyprávění velký a upřímný potlesk zhruba tří desítek lidí. Od moderátorů dostala květinu, poděkovala všem za pozornost a rozloučila se s posluchači. Doufejme, že nám zase brzy někdo tak pozitivně laděný dokáže, že se nemáme tak špatně, jak neustále tvrdíme.               

Petra Malá