Rumburk.cz RN.Rumburk.cz VstupenkyRumburk.cz DKRumburk.cz SRAS.cz

„Vykašlete se na Karla IV. Víte, kdo to byl Stalin?“

Další besedou z cyklu Osudy bylo setkání s bývalým hokejistou a politickým vězněm Augustinem Bubníkem. Společně s Filipem Stojaníkem, který tentokrát besedu moderoval sám, zavedl posluchače zpět do časů, kdy bylo výhodnější mlčet a přikyvovat.

bubnik

Jak to vlastně začalo
Augustin Bubník se narodil v roce 1928 v Praze, a přestože jeho celoživotní vášní byl hokej, vyučil se řezníkem. Ve svých dvaceti letech byl členem národního mužstva, které na olympijských hrách ve švýcarském Svatém Mořici nemile překvapilo do té doby skálopevné Kanaďany remízou 0:0. Po vybojování stříbrné medaile byli hokejisté pozváni do Kanady, ale místo toho nedobrovolně odletěli do Moskvy a na stadionu měli trénovat se sovětskými hokejisty a něco je naučit. „Překvapilo nás, že moskevští hráči neměli skoro žádnou výstroj a helmy měli jako do tanku. Hrát ale docela uměli a něco jsme je i naučili,“ usmál se při představě spoře oděného sovětského hokejisty Bubník. V Moskvě navíc československé sportovce lidé strašili, že už se domů nevrátí, protože pojedou do gulagu. To se naštěstí nestalo.

Osudný devětačtyřicátý ve Švédsku
Mistrovství světa ve Švédsku v roce 1949 nebylo ledajakým mistrovstvím. Československo získalo zlatou medaili, mimo jiné díky tomu, že poprvé v historii porazilo Kanadu. Po návratu je v Praze vítala vláda, nádraží bylo plné lidí. Ale o rok později nadějní hokejisté na mistrovství do Británie neodjeli.

V pražské hospůdce U Herclíků se sešel tým poté, co mu bylo řečeno, aby se zřekl účasti na mistrovství s tím, že československým reportérům nebyla vydána víza, aby mohli vycestovat s reprezentací. Zjistilo se však, díky kontaktu na Permitte Office v Praze, že víza vydaná byla, jen si pro ně nikdo nepřišel. U Herclíků tým popíjel, bavil se, zpíval a také z hospůdky sem tam někdo vyběhl ven, aby zakřičel „Smrt komunistům!“, když už měl trochu upito. „Když bylo nejveseleji, od jednoho stolu vstali dva pánové, chytili mě a kolegu Roziňáka a odvedli nás,“ vzpomínal Bubník.

 

Pohlazení pendrekem a důtkami
Přišla řeč na nechvalně známý Domeček na Hradčanech, kde Bubník prožil nejhorší měsíc a půl ve svém životě.

Při vyprávění se přiznal, že mu při vzpomínce vždy běhá mráz po zádech.

Bylo to roku 1950, v březnu, když Bubník do Domečku přišel. Násilí, ponižování a vyhrožování bylo na denním pořádku. Na výslechy vodili Bubníka s pistolí u spánku, až se začal bát, že opravdu může přijít o život. „Do té doby jsem byl jen mladý chlapec, který si z toho všeho dělal legraci. Myslel jsem, že dostaneme drobný trest za výtržnictví v hospodě, ale to jsem se spletl,“ vysvětloval vypravěč večera. „Nejhorší byla mokrá zavřená kobka bez denního světla. Tam mě často zavírali.“

Projímadlo v kávě, železný pásek na hlavě
Když z vězňů vyšetřovatelé nedostali to, co chtěli, tedy přiznání z protistátní činnosti, nezdráhali se je deptat psychicky i fyzicky. Jejich úkolem bylo dostat je do takového stavu, kdy by byli schopni zapřít i nos mezi očima. Běžné bylo projímadlo v kávě, protože dozorci chtěli, aby vězni vyhladověli. Neobvyklý nebyl ani železný pásek kolem hlavy, který utahovali tak, že měli vězni pocit, že jim rozdrtí hlavu. O surovém bytí nemluvě. A proč?

Bubník byl obviněn jako iniciátor a zrádce, který přesvědčoval své spoluhráče ve Švédsku v roce 1949, aby se nevraceli domů, aby ve Švédsku zůstali a hráli pod jménem Československé národní mužstvo v exilu. Opak byl ale pravdou, Bubník byl jedním ze šesti hokejistů, kteří se vrátit chtěli, protože věděl, že by trpěli jeho rodiče, kteří se za něj, tenkrát ještě jako za nezletilého, museli zaručit.

Prý donášel špionážní zkazky
„Na Pankráci už to bylo trochu lepší, zmizel ten věčný strach, že zase s něčím přijdou. Při vyšetřování se ze mě pokusili vymlátit přiznání, že jsem spolupracoval s panem Bowem. Ten dělal vstupní víza do všech čtyř zón Německa. Seznámil mě s ním inženýr Modrý a oni si z toho hned udělali záminku.“ Na Pankráci se v krátkém čase zaučil a také zjistil, že nastoupil těsně před popravou Milady Horákové. Zděsilo ho, když viděl „provazáře“, vězně odsouzené k smrti, a „řetězáře“, utečence z táborů, kteří měli na nohách opravdové řetězy a ani v cele se nemohli hýbat. Byli připoutaní ke stěně.

Bubník byl v soudním přelíčení odsouzen ke čtrnácti letům vězení. Eskortovali ho na Bory.

Nucená práce? Samozřejmě
Na Borech musel Bubník denně drát peří a plnit normy, aby dostal najíst. Celkově byl odkázán na milost a nemilost bachařů, jak sám řekl. Taky ho mrzelo, když slyšel, že se na plzeňském stadionu hraje hokej a padl gól, když on měl jen vyhlídku na tolik let za mřížemi. Ani nedoufal, že se k hokeji bude moci vrátit.

Jeden čas také dělal chodbaře, takže nejen že nosil vězňům jídlo, ale také se dostával ke spoustě informací a přenášel z cely na celu motáky.

Od roku 1951 pracoval v jáchymovských dolech. „Kdo měl jeden bílý pásek, měl to ještě dobré. Kdo měl dva, byl pod větším dozorem. Já jsem měl navíc na zádech na oblečení kruh. Tím kruhem bývali označováni ti nejnebezpečnější na srocování lidí a organizování. Veškeré svátky jsem trávil v korekci, v takové kobce,“ seznamoval Bubník posluchače s detaily svého pobytu v pracovním táboře. Bubník se také nesměl volně pohybovat po táboře a siréna začala houkat kdykoli, když se dal do řeči s jedním či dvěma dalšími vězni.

Milovaný a nenáviděný trenér
Nakonec se dostal na svobodu po pěti letech. Mohl se ovšem živit jen jako pomocný dělník a nesměl hrát hokej na vysoké úrovni. Také přišel velmi rychle o první manželku, kterou mu vzala rakovina. A potom přišla nabídka trénovat hokejisty Finska. Nabídku přijal.

V roce 1967 ve Vídni porazil finský tým československý a Bubníkovi chodily velmi nepříjemné dopisy v tom smyslu, že zradil svou vlast, když naučil tak dobře hrát Finy. Vrátil se na žádost do Československa, měl zde trénovat, ale když už ho nalákali zpět, najednou pro něj práce nebyla. Naštěstí se jako trenér uchytil v Plzni.

Na závěr okomentoval Bubník své působení v ODS v letech 1998 – 2002, vzpomněl na Vladimíra Růžičku, kterého v Litvínově vychovával, posteskl si nad tím, že dnes jsou sportovci vysoce oceňovaní, ale na sportovce, kteří si prošli tím, čím si prošel on, si málokdo vzpomene. Také byl nesvůj z toho, že se dnes děti ve škole učí o dávné, i když významné minulosti, ale pořádně neznají jména Hitler a Stalin a pojmy nacismus a komunismus. Několikrát elegantně a vtipně usměrnil moderátora, místo toho, aby to bylo naopak.

Snad vinou nedostatečné propagace bylo v sále rumburské knihovny celkem deset lidí včetně pokladní, moderátora a hlavního aktéra. Besedě také konkurovala jazzová akce ve Varnsdorfu a koncert desetiletého výročí pěveckého sboru N.T.C. Gymnázia Rumburk. Nemilý byl i hostův pozdní příjezd, návštěvníci čekali čtyřicet minut. Přes to všechno se Bubník dočkal vřelého potlesku. Na příští besedu se snad sejde více zájemců.

Petra Malá

 

Tisk Tisk | E-mail E-mail