Od Rumburské vzpoury uplynulo už 95 let

Rumburk si opět připomněl významnou dějinnou událost, při které se několik odvážných jedinců postavilo ohromnému válečnému systému. Vzbouřenci měli jen dvě přání, za která zaplatili svými životy. Konec války a svobodu.

Občany i návštěvníky Rumburku čekal v sobotu 25. 5. celodenní vzpomínkový program. Už v deset hodin ráno se u památníku na popravišti vzbouřenců konal pietní akt, na kterém samozřejmě nechyběli starosta Rumburku Jaroslav Trégr, místostarosta Darek Šváb a někteří městští zastupitelé. Akce se účastnili i takoví hosté, jako hejtman Ústeckého kraje Oldřich Bubeníček nebo senátor Jaroslav Foldyna.

Úvodní slovo patřilo starostovi Trégrovi, který připomenul, co se vlastně onoho květnového dne před pětadevadesáti lety událo. Po něm vystoupil se svou řečí i hejtman Bubeníček, načež se rozezvučely trubky, klarinet a další hudební nástroje vojenské kapely. Zatímco zněla česká hymna, všichni přítomní mohli svým mlčením uctít památku vzbouřenců, z nichž tři byli právě na místě konání aktu popraveni. František Noha, Stanko Vodička a Vojtěch Kovář.

Mažoretky tančily, vojáci bojovali
Průvod, který vyšel jednu hodinu po poledni z Parku Rumburské vzpoury, došel o chvíli později na Lužické náměstí, kde mohli všichni přítomní zhlédnout obratné pohyby mažoretek a několik desítek vojáků v dobových uniformách, kteří předvedli svá pořadová a pochodová cvičení.

Po jedné hodině odpolední se uskutečnil ještě jeden vzpomínkový akt, a to u sochy Nepokořený v Parku Rumburské vzpoury. I zde se předvedly mažoretky a vojáci, objevil se dokonce flašinetář a tanečníci zatančili kankán.

Park se poté proměnil v bitevní pole rusko-německo-rakouské fronty, kde zhruba osmdesát vojáků připomnělo tehdejší dobu a situaci. Zbraně, řev, rány tvořily detaily tohoto bojiště.

A aby všichni přihlížející zahnali chmury drsné válečné atmosféry, zahrála jim ke zpěvu i tanci skupina Šlapeto.

 

S léty se význam neztrácí
Rumburská vzpoura byla jednou z nejvýznamnějších protiválečných akcí za první světové války, proto je dnes mimochodem i součástí učebních osnov dějepisu. Čeští vojáci náhradního praporu 7. střeleckého pluku rakousko-uherské armády už nechtěli dál snášet špatné zásobování, nevyplácení žoldů a šikanu ze strany německých důstojníků. Toužili po konci nesmyslného válčení, po svobodě, po slušném životě. A když přišlo pětašedesát mužů v čele s Františkem Nohou 21. 5. 1918 na ranní nástup s puškami, což bylo v rozporu s rozkazem, ve vzduchu viselo něco, co už zavánělo revoltou.

Vzbouřenců bylo nakonec asi sedm set. Po obsazení Rumburku se vojáci vydali na pochod k Novému Boru, jenže byli obklíčeni a rozprášeni.

My si dnes připomínáme hrdinství, vzdor a nepoddajnost Vodičky, Nohy a Kováře, kteří byli za svou výtržnost zastřeleni právě nad Rumburkem. Další aktéři byli popraveni v Novém Boru, spousta jich byla odeslána na frontu a nemálo jich skončilo v nechvalně známé terezínské pevnosti.

Tento silný historický moment inspiroval i režiséra Martina Friče, který podle scénáře Jiřího Procházky v roce 1964 natočil film Hvězda zvaná Pelyněk a přenesl tak Rumburskou vzpouru na filmové plátno. V sobotu 25. 5. večer mohli zájemci vidět tento film v kinosále rumburského domu kultury. Tím letošní vzpomínka na odvážné povstalce skončila.             

pem

Více fotografií zde: http://archivrn.rumburk.cz/2013/05/27/95-vyroci-rumburske-vzpoury-v-obrazech/