Rodák ze Šluknovska dělá Díru do světa

Daniel Petr, původem Jiříkovan, napsal knihu, která se zásadně liší od jeho předchozích děl. Mladá žena, její nevlastní otec, motivy hledání bezpečného úkrytu a následné závislosti. To je Díra, antiutopický román, který už od loňského listopadu sundavá čtenářům růžové brýle z očí.

Daniel Petr publikoval nejprve v Revue Pandora a Psím víně. Později oslovil veřejnost prózou Kurt a následně i Příběhem z České mládeže. Je také spoluautorem česko-německého projektu Unser Zimmer / Náš pokoj, jehož realizace oslnila diváky na české i německé straně hranic a nastínila palčivé téma poválečného odsunu Němců. Petr je ve výběžku známý také jako spoluzakladatel již neexistující hudební skupiny Mraky. V současné době žije v Praze. Hrdinu tohoto rozhovoru znám už do svého dětství, proto vás, čtenáře, snad nepřekvapí familiérní tykání.

Co tě k psaní vůbec přivedlo, Dane?

Psát jsem chtěl odjakživa. Když se nás pan učitel Vondráček v první třídě v Jiříkově ptal, čím chceme být, hned jsem odpověděl, že spisovatelem. Teprve později jsem chtěl být námořník, zlatokop, kapitán vzducholodi, Robin Hood a rocková hvězda.

V čem, kromě délky, se liší Díra od těch předchozích próz?

První dvě prózy byly autobiografické. Jak jinak. Ale z toho jsem snad už vyrostl. Teď se snažím naplnit svou autonomní tvůrčí vizi, jak to nazval Marek Jančík v recenzi na Díru. V čem ta vize spočívá, napovídá právě Díra.

Nabízí se tedy otázka, co je Díra vlastně zač.

Díra je skeptický pohled na mezilidské vztahy. Lidé, kteří by si měli být blízcí jako nikdo jiný, se k sobě chovají jako nepřátelé. Syn zmlátí matku tak, že skončí v márnici. Manželé, kteří vychovali děti, se po rozvodu tváří, jako by ten druhý byl cizí člověk. Divím se, že jsme se navzájem nesházeli ze stromů ještě dávno předtím, než jsme z nich stačili slézt.

Ale antiutopický román… Není to přežitek?

Naopak, antiutopický román zažívá vrchol zájmu, podívej se na McCarthyho, Houellebecqa, Glukhovského. A když nezůstaneme jen u literatury, všimni si té záplavy zombie filmů. Strašně nás přitahuje vidina našeho vlastního konce, ale už nám tam chybí vidina toho ráje, který nám nabízí nejedno náboženství. My se prostě nemůžeme dočkat konce a o žádný ráj už nestojíme. Není to děsivější než apokalypsa sama?

Koho jsi chtěl Dírou oslovit?

Vím jen to, že rozhodně ne sběrny papíru. (smích)

Mohou čtenáři počítat s nějakým dalším tvým dílem?

Mohou, pracuji na další knížce, i když teď se spíš snažím propagovat Díru. Denně u nás vyjde zhruba padesát knih, a tak je hrozně jednoduché v tomto množství zapadnout.

A nějaké slovo závěrem?

Chtěl bych poděkovat lidem, kteří mi pomáhali dovést knihu do této podoby, a všem, kteří si ji byli ochotni přečíst nebo se k tomu chystají.

 Petra Malá