Na lyžařském kurzu i bez lyží aneb Jak jsem zdolal Sněžku

V únoru byla naše třída na lyžařském kurzu ve Velké Úpě, na který jsme se všichni dlouho těšili. Po příjezdu a vyložení zavazadel jsme vyjeli lanovkou na naši chatu. Pro mě to bylo nesmírně záživné, protože na sedačkové lanovce jsem ještě nebyl. Navíc byla v tu chvíli mlha, takže jsem vůbec neviděl, kam jedeme.

Po obědě jsme si vybalili věci a po krátkém odpočinku jsme vyrazili ven. Jelikož jsem patřil do pěšího družstva (možnost pro nelyžaře, aby mohli absolvovat kurz společně se spolužáky), nešel jsem na sjezdovku, kde probíhalo rozřazování lyžařů do družstev, ale šlapal jsem na Růžohorky, na chatu vysoko nad námi. Cesta byla pro mě velice únavná, protože jsem byl zvyklý spíš na rovinky. Myslel jsem si, že snad šlapu na Sněžku, ale ta byla ještě dál. Konečně jsem dorazil k cíli a hned jsem si sedl, po chvilce odpočinku nám naše paní učitelka zavelela jít se podívat ještě výš k lanovce. Byl jsem v koncích, ale musel jsem. Přeci jen jsem to zvládnul. Byl jsem nadšený, ale i unavený, naštěstí zpátky už to bylo z kopce. Říkal jsem si, jestli vydržím šlapat denně do kopců.

Když jsem druhý den vstal, myslel jsem si, že únavou zase padnu do postele. Naštěstí jsem se vzpamatoval a vstal. Tentokrát jsme šli po rovince, byla pohoda a klídek, hráli jsme slovní fotbal, bavili jsme se a fotili. Čím dál jsme šli po rovince a z kopce, tím víc jsem si uvědomoval, že to všechno budu muset zase našlapat zpátky, ale tentokrát do kopce. Nechtěl jsem na to myslet, a tak jsem si představoval, jak ležím na pláži a užívám si. Zřejmě to pomohlo, protože jsem si vůbec neuvědomoval, že šlapu do velkého kopce.

Třetí den jsem si myslel, že budu úplně vysílený po další namáhavé cestě, ale pěší tým nakonec zůstal v chatě a pečoval o nemocné. Hráli jsme různé hry, stolní tenis a četli si zprávy ze světa. Odpoledne jsme se pak vyšli podívat, jak naši zbývající spolužáci zdokonalují své lyžařské schopnosti na nedaleké sjezdovce.

V neděli ráno měli lyžaři volný den, a tak jsme vyrazili na výlet společně. Náš vedoucí prohlásil, že jdeme zase na Růžohorky. Řekl jsem si, že už to znovu nevydržím, ale protože jsem předchozí den převážně hrál hry, tak jsem prohlásil, že to musím vydržet. Jak jsem tak šlapal, byl jsem překvapený z toho, že nejsem vůbec unavený. Asi jsem se „rozchodil“. Šlapal jsem si v klídku v první řadě a neztrácel síly ani hlavu. U lanovky paní učitelka prohlásila, že kdo chce, může jít na Sněžku. Já se samozřejmě nehlásil, jelikož jsem věděl, že bych skončil někde pod ní. Ti, co šli na Sněžku, skončili nakonec někde těsně před cílem (což ale sami nevěděli), protože byla velká mlha a studený a štiplavý vítr.

Pátý den jsme z Růžohorek sestupovali do Pece pod Sněžkou. Cesta byla sice dolů, ale celá zmrzlá a hrbolatá. Museli jsme ji několikrát obcházet a samozřejmě zde byly i pády. Pro mě to byl adrenalinový zážitek. Ke konci to bylo už snadnější a hlavně bezpečnější.

Poslední den byl pro mě ze všech nejzáživnější. Dopoledne se konaly závody ve slalomu a pěší tým sloužil jako technická četa. Odpoledne jsme opět všichni vyrazili směrem ke Sněžce, ale pěší tým měl tentokrát vrchol povinný. V hlavě probíhaly myšlenky, jestli to zvládnu… A pak jsem si uvědomil, že když už jsem tu, musím Sněžku zdolat. Cestou mě motivovali i učitelé a najednou jsem si uvědomil, že jsem skoro na Sněžce. Zabral jsem, ale to jsem neměl dělat. Zbytečně jsem se vysílil. Nakonec jsem ji ale zdolal. Byl to zážitek na celý život. Rozhled byl neocenitelný a pocit nelze vyjádřit. Jako bych se vznášel nad Krkonošemi. Cestou dolů jsem na sebe byl pyšný a myslel jsem pořád na to, až to doma budu vyprávět rodině.

Na závěr bych chtěl poděkovat našim tělocvikářům za tento neocenitelný zážitek na horách, moc jsem si to užíval.

Hoang Bao, sekunda A