Jak jsem se rozhodla vycestovat za čokoládou II

(z cestovního deníku studentky rumburského gymnázia)

pokračování z minulého čísla

 

Čůrající chlapeček

No a pak je tu Brusel. Nevím, co všichni mají na čůrajícím chlapečkovi. Prostě fontána, no. Celkem snadno jsem odolala udělat si selfie s chlapečkem a radši se šla podívat na radnici, což stálo za to. Monumentální a krásná gotická stavba. A to já ráda, takže jsem byla v sedmém nebi. Když už jsme u monumentálnosti, proslulé Atomium působí zrovna tak. Kvůli časové tísni jsem už nešla dovnitř, ale bohatě mi stačilo procházet se kolem. Jinak mě Brusel nějak zvlášť neoslovil – hlavně jejich metro, které údajně nesnášejí i sami obyvatelé. Posledním navštíveným městem je Liège (Lutych). Tam jsem strávila pár dní na vysokoškolské koleji, což bylo dost motivující – hlavně co se jazyků týče. Samotné město není ošklivé, ale nijak zvlášť zajímavé mi také nepřišlo. Jediná zajímavost je Citadela nad městem, když ji chcete navštívit, musíte vystoupat asi 400 schodů. Nikdy víc! Konají se tu také nedělní, 3,2 km dlouhé trhy podél Mázy, ale ty jsem zaspala.

 

Pivo od patnácti let

A postřehy z cesty? Couchsurfing naordinovat každému, kdo někam cestuje. Povinně! Neuvěřitelné množství pozitivních zážitků, které byste v hotelu nejspíše nezískali. Co se samotné země týče, pak nepřeberné množství druhů piva! Nebudete litovat. A hraniční věk je 15! Pro mladší ročníky (ale nepohrdnou ani starší) je tu nepřeberné množství druhů čokolády, z nichž nejlepší shledávám pralinky Leonidas.

Připravte se, že nejen čokoláda a pivo jsou drahé. Drahé je všechno. Nebo rozhodně dražší než u nás. Možná proto můžete všude platit kartou. I v nejzapadlejším krámku. Což je super. A v těch krámech je neskutečný sortiment potravin. Všechno víc „ready to eat“, ale zároveň zdravé. To mi u nás vážně chybí. Další věcí je moje milovaná gotická architektura, kterou v podobě katedrál, radnic, divadel a jiných budov potkáváte na každém kroku. A poslední postřeh. Belgičani. Při zdravení si dávají pusu – takovou tu „tvářovku“, což se mi strašně líbí, protože je v tom vřelost a emoce. A ne jako u nás.

A na závěr? Nebojte se něco zažít, koukněte na levné letenky, zařiďte si couchsurfing, přemluvte rodiče, vezměte plyšáka a vyrazte na cesty.

P. S.: A taky je strašně roztomilé, když slyšíte ty dělníky v tramvaji, jak švitoří francouzsky.

text i foto Jitka Zeiselová, oktáva A