Život s BONBÓNY Josefa Poláčka

(k životnímu jubileu báječného člověka)

 

„Nikoliv nohy, ale hlava za sebou zanechává stopy!“ (J. P. 2010), říká výtvarník Josef Poláček v jednom ze svých nesčetných aforistických dílek, která sám pojmenoval Bonbóny a spolu s novoroční gratulací je každoročně rozesílá „přátelům nejmilejším“. Jiskřící myšlenka, vyjádřená výstižně jedinou větou, hovoří k vnímavému čtenáři mnohdy lépe, než sáhodlouhé, málo šťavnaté proslovy samolibých řečníků. Je skvělé pročítat se Poláčkovými moudry a je ještě lepší být pozorným žákem jeho školy života, která je prozářena krásným lidským dobrem. A tak nejenom hlava, ale i srdce, jako symbol lásky ke všemu kolem, zanechává stopy. Stopy všeobjímajícího obdivu k prostým krásám světa, jež s pokorou erudovaného výtvarníka nabízí Poláček ve své tvorbě.

„Nikoliv věkem, ale životem se člověk stává moudrým.“ (J. P. 1997). Bylo to v jarní březnové náladě půvabného kraje Orlického podhůří, když v roce 1925 v malebné chaloupce v Cháborech se malý Pepíček dravě přihlásil k životu. A ona dravost a lidská živelnost, kterou dostal do vínku, ho pak provází celou životní poutí. Jeho touha po výtvarné tvorbě vykvetla velmi brzy. Školu navštěvoval v Dobrušce, kde bytostně vnímal místní kulturní tradice. V tamním kině, které se zapsalo do Poláčkova výtvarného života, uspořádal svou první samostatnou výstavu. V roce 1944 tam návštěvníkům nabídl neopakovatelné karikatury divadelních a filmových herců. Později se staly základem jeho populárního Karikalba. Pražská výtvarná studia po roce 1945 mu dala nejen odbornost, ale také přátelství mnoha osobností z uměleckých kruhů. V roce 1949 odchází na sever republiky, kde se zprvu stává ředitelem osvětového domu v České Lípě, aby po deseti letech přesídlil do Varnsdorfu. A zde žije dodnes. Jeho život je prostoupen štěstím a radostí z práce, pro niž byl nadán, jíž byl osudem obdarován a kterou vždy nezištně nabízí.

„Není těžké mluvit, mnohem těžší je říkat pravdu.“ (J. P. 1990). Hořkost, s níž Josef Poláček prožíval „normalizační“ etapu svého života, postupně slábla. Od chvíle, kdy publikoval pečlivě vypracovaný obrázek květinového záhonu pošlapaného od východu, uplynula řada let. Nerad se tehdy loučil s prací, které se jako vedoucí závodního klubu plně oddal. Byl „uklizen“ tak, jako mnoho jiných. Pokud však v jednom ze svých aforismů považuje za životní moudrost slova NEDEJ SE!, pak to je především on, kdo se sobě vlastním zápalem krásu a radost dál vnímá, tvoří a rozdává. Nespočet výstav, kterými zve náš jubilant návštěvníky za půvabem světa výtvarné tvorby, je toho důkazem. Josef Poláček – výtvarník, grafik, člen České unie karikaturistů (ČUK), novinář, publicista, kurátor. Josef Poláček – Čestný občan města Varnsdorfu, nositel nejvyšších ocenění ČUKu – titulu Humoris doctor a Řádu Bílé opice, oceněný v mnoha domácích i zahraničních soutěžích. Josef Poláček – pozorný manžel, skvělý táta a přičinlivý dědeček.

„Život není to, co máme a to, co bychom chtěli mít. Život je srdce a to, co je v něm krásného a dobrého.“ (J. P. 2009). Ano, milý jubilante Pepíku Poláčku, takový život žiješ, to jsi Ty. Přijmi poděkování od známých i neznámých kamarádů. Užívej dnů moudré dospělosti a ať Tě krása a dobří lidé obklopují.

Martin Louka