S Gymnáziem Rumburk přes noc kolem světa

Přespávání ve škole je většinou samá legrace, ale u nás na Gymnáziu Rumburk nešlo jen o zábavu. Hlavní část pátečního večera, pro zájemce z řad studentů, tvořilo vyprávění Báry Součkové a pana učitele Marka Wintera o jejich zkušenostech s cestováním po Asii, Evropě i Čechách.

Když jsem ten pátek přijel odpoledne znovu do školy, nikdo nikde. V půl čtvrté přišla jedna studentka, sedla si a četla. Nechtěl jsem ji vyrušovat, tak jsem si vzal míč a házel si v tělocvičně na koš. Po chvilce se začali trousit další žáci. Pan učitel nás zavolal, že prý musíme připravit učebnu. Když jsem stěhoval pátou lavici, uviděl jsem dvě své spolužačky. Nesly si stan, spacáky, karimatky, prostě všechno možné, až z toho byla nafouknutá celá taška. Jako jediné se totiž onoho únorového dne rozhodly, že si vyzkouší, jaké je to spát venku za mrazu. Na dvoře gymnázia rozdělaly stan a četly si návod. Tichounce jsem se jim smál, protože s nimi ten stan nespolupracoval. Po chvíli ale stan už skoro stál.

Když dorazil můj spolužák, vrátili jsme se do promítací učebny. Místnost se již zcela zaplnila studenty i učiteli, i my jsme usedli na místa a přednáška Báry Součkové o cestě po Asii, a především o Íránu začala. Bylo celkem zajímavé dívat se na fotografie a poslouchat člověka, který procestoval půlku světa za dva roky. Vyprávěla nám také, jaké to bylo, když jezdili zeměmi, které jsou u nás známé především kvůli spojení s terorismem.

Po této části následovala kratší pauza na občerstvení. Ve vedlejší učebně jsem zahlédl pár vyložených dezertů, které připravili dobrovolníci z řad studentů (tedy hlavně studentek), a narazil zde na paní učitelku třídní. Napekla také pár šneků a řekla, ať ochutnám. Věděl jsem, že nesmím odmítnout, i kdyby to bylo nepoživatelné. Tak jsem si jeden kousek dal a ono to bylo dobré. Hned jsem si dal další.

Po pauze program pokračoval, tentokrát povídal pan učitel Winter o svých cestách na kole k pobřeží Atlantiku a pak pěšky ke Spišskému hradu. Když jsem viděl ty všechny fotky od lezení po skalách až po montování kola, řekl jsem si, že jednou v životě bych taky chtěl něco takového zažít.

Před spaním jsme pak hráli na schovávanou po celé budově školy. Se strachem a hrůzou jsem se vydal se svým kamarádem a malou baterkou hledat schované kantory. Prolezli jsme celou školu a víte, kde byli? V šatnách. Ještě, že jsem je nenašel já, kdyby na mě vybafli, už bych tu nebyl. Poté jsme se schovali my. Rozhlížel jsem se všude možně a hlavou se mi honily hororové filmy. Můj rafinovaný plán neměl chybu, ale pan učitel nás našel. V tělocvičně jsme pak ještě hráli míčové hry. Po nějaké té chvilce mé odvážné spolužačky odešly spát ven do stanu a my ostatní zůstali v tělocvičně.

Když k nám do tělocvičny ráno dívky vtrhly, nebyly moc vítány, když skoro celá tělocvična ještě spala, tak zase vyklusaly ven. I v tělocvičně se mi zdálo, že je tak -10° C. Když jsem se vzbudil, složil si spacák a karimatku, rozloučil jsem se s učiteli a šel domů. A ouha, branka ven byla zavřená. Moje spolužačka ale našla cestu. Přelézt přes branku. Díky mé výšce a zkušenostem s atletikou jsem do toho šel a povedlo se. A tak jsem se přes poslední dobrodružství dostal domů už bez překážky.

Hoang Bao, tercie A