Pohledy do rumburské minulosti I.

Konečně zmlkla děla, jaro se rozvonělo šeříkem, rozzářila se světla – skončila druhá světová válka. Přišla svoboda, lidé se těšili na nový život.

Otevíraly se nové možnosti práce, bydlení, na nové obyvatele čekaly obce a města v pohraniční oblasti. Rumburk byl mezi nimi s prosperujícím průmyslem, školami, nemocnicí, pěkným nádražím, nechyběla kulturní zařízení.

Na nové osídlence čekalo rovněž dobře udržované fotbalové hřiště, tenisové kurty, dvě celkem dobře zařízené a na tehdejší dobu moderní tělocvičny. V dolnokřečanské škole malá, ale vyhovující tělocvična a v obou příměstských obcích – Křečanech a Horním Jindřichově k tělocviku přizpůsobené hostinské sály.

Rumburští měli odedávna sportovní duch, který přešel i na nové osídlence. Snadno se domluvili, cvičilo se i politizovalo a za vedení těch, kteří sportovali a cvičili rádi a s chutí, se tělovýchova čile rozvíjela.

Sešla se i mládež, hledali se noví kamarádi, navazovala se nová přátelství. První schůze mládeže se uskutečnila 8. 8. a na té byl založen SČM. Klubovnu si zařídil ve staré nemocnici, ale ne nadlouho. 5. 12. byla mládeži přidělena Střelnice.

Čas ubíhal, byl tu rok 1947. Dobře pracovala tělocvičná jednota Sokol i sportovní klub, jehož členové měřili své síly na dubnovém mistrovství v Rumburku ve stolním tenise.

Rok 1948 patřil nadšenému nacvičování na červencový, bohužel už poslední Všesokolský slet. Toto poctivé snažení nemalou měrou přispělo k dalšímu sblížení nových obyvatel Rumburku samého a při společných okrskových cvičeních i celého Rumburska.

Cvičilo se, sportovalo samozřejmě dál, sport se rozvíjí, máme mistry i vítězná družstva, výborné plavce, šikovné judisty – prostě sport a cvičení ve městě žije.

Na poválečné začátky zbyly pěkné vzpomínky, které přetrvaly až do letošního sedmdesátého výročí osvobození.

zb