Eda Žďánský – „otec“ Gympl:Times

Na rumburském gymnáziu si už všichni zvykli, že tu vychází školní časopis, jeho existence každému nejspíš přijde naprosto přirozená. Tomu, že je ho možné pravidelně každý měsíc držet v rukou a číst, ale předcházela dlouhá cesta. O tom poví víc jeho šéfredaktor – Eduard Žďánský, letošní maturant z oktávy A.

O založení Gympl:Times: Časopis jsem založil proto, že mi na naší škole něco takového chybělo. První číslo jsme vydali 26. září 2012, ale přípravy na něm a celkově na projektu školních novin trvaly zhruba sedm měsíců. Již od března 2012 jsem začal projekt domlouvat s vedením gymnázia, sháněl jsem si informace o fungování časopisu, nahlížel jsem do časopisů, které na naší škole vycházely před lety, a především jsem dával dohromady systém Gympl:Times a jeho redakci.

Role šéfredaktora: Jsem na to pyšný a myslím si, že jsem se k „úkolu“, který jsem dal sám sobě, postavil poměrně zodpovědně. Vnímám obrovský pokrok, který jsme od svého začátku udělali! Nic z toho by ovšem nebylo možné, pokud bych za sebou neměl schopný a spolehlivý tým redaktorů, fotografů a také grafika a korektorku. Za veškerou práci na časopise jim patří můj obrovský dík, že to se mnou i přes mé nálady, návaly vzteku a zoufalství a neustálé honění do práce vydrželi.

Kdy jsem měl chuť časopis vzdát: Vždy to byl jen několikasekundový a hloupý nápad. Třeba při té příležitosti, když můj tým nedodržel termín uzávěrky a materiály mi dodal o dva dny později. Nebo hned v listopadu 2012, kdy jsem dělal grafiku časopisu. Byla uzávěrka, muselo se rychle do tisku a mně vypršela licence programu, ve kterém byl časopis tvořen.

Můj nejlepší článek: Je to velmi těžká otázka, píši i do jiných tisků, jako třeba Šluknovské noviny, Děčínský deník a novinky.cz. Určitě bych vybral velkou reportáž pro Děčínský deník, která se zaměřuje na severočeské problémy (konkrétně nepřizpůsobiví občané), reportáž o koncertu k desetiletí NTC (pěvecký sbor GR), nebo rozhovory – třeba s kapelou Mandrage nebo iluzionistou Pavlem Kožíškem.

Můj vztah k časopisu: Bude se mi po něm stýskat, protože já s oblibou říkám, že Gympl:Times je takové mé dítě, které jsem dovedl od samého početí až do nějakého stádia, kdy je prakticky schopno své existence i bez mého zásahu. Časopis mě i vnitřně naplňuje, je to něco, na co jsem schopen si najít čas i v totálním zmatku, ale nyní je čas poslat svou funkci dál.

Jak vidím fungování časopisu po svém odchodu: Doufám, že vše poběží dál tak, jak má. Myslím, že jsem šéfredaktorské křeslo předal správným lidem, nicméně jsem si plně vědom toho, že je to řešení na rok. Kristýna Kacafírková i Martina Šťastná jsou v předposledním ročníku. Ze zkušeností z mé spolupráce s mladšími studenty si troufám říci, že se bude jen těžko hledat nástupce holek. Mladší studenti nejsou ochotni věnovat svůj čas psaní, natož se časopisu naplno věnovat. Není to lehký úkol, protože sám vím, že to občas vyžaduje celé dny plné koncentrace na časopis. Doufám, že se najde nějaký odvážlivec, který do toho přes to všechno „půjde“ a zkusí udržet časopis při životě. Až se trošku zaběhnu v mém pomaturitním životě, budu ochoten mu s touto úlohou kdykoliv pomoci.

Co dělám nejraději: Mám rád chvíle za volantem; a neuvěřitelně si vážím času, který mohu strávit se svými přáteli, občas si něco přečtu a hlavně rád chodím po kulturních akcích.

Za nic na světě bych nevyměnil…: Své nejbližší – rodinu a přátele. V posledních letech jsem se totiž rozhodnul, že urovnám svůj život a obklopím se opravdu jen těmi nejbližšími, na které se mohu vždy spolehnout. Povedlo se mi to.

Na co bych chtěl být jednou pyšný: Asi na to, že jsem udělal něco i pro ostatní, a na svou práci, kterou chci odvádět na sto procent. Chtěl bych za sebou vidět pokrok – ne pokrok lidstva, ale svůj pokrok. Když nevidím žádný posun, tak ztrácím motivaci a bez ní to nejde.

Kristýna Kacafírková, VII. A
(redakčně upraveno)