Cesta do neznáma aneb expedice v Krušných horách

Tištěné noviny 21/2015 | 23. 2. 2016 | Nezařazené

expedice

V rámci projektu DofE uskutečinila na podzim čtyřčlenná skupina studentů rumburského gymnázia (Kája Veselá, Zuzka Mai Dung Do Thi, Ondra Koštejn a Hanka My Hanh Pham Thi) dvoudenní dobrodružnou expedici, která pro ně měla být výzvou k překonání neznámého. Byla to také příležitost, jak objevovat a prozkoumávat zajímavá místa.

Jak jsme začali? Jednoduše. Položili jsme si ve čtyřčlenné skupince otázku, kde všude jsme ještě nebyli, a padly Krušné hory. Vybírání trasy bylo o něco náročnější, protože jsme museli brát v potaz i místo na přespání a zdroje pitné vody, z nichž bychom si mohli doplnit zásoby. To však nebylo všechno, samotná expedice nás také musela něčím obohatit, a proto naše trasa vedla kolem Flájského kanálu, který byl postaven již v první polovině sedmnáctého století.

Vyráželi jsme z Děčína autobusem, který byl nacpaný turisty, cyklisty, námi, a hlavně našimi krosnami, které byly přeplněné vším možným a málem se nevešly do uliček mezi sedačkami. Jak autobus stoupal výš a výš, zvedala se v nás vlna očekávání. Byli jsme v neznámém prostředí, seděli vedle neznámých lidí a i cesta, kterou jsme měli brzy podniknout, byla něčím zcela novým. Nebyl tu totiž nikdo, pokud nepočítám instruktory, kteří měli zasahovat jen v krajní nouzi, kdo by nás vedl za ruce. Z autobusu jsme vystoupili s mapou a zamračenými výrazy, protože foukal silný a studený vítr.

Vykročili jsme tedy s větrem rozevlátou mapou do neznáma. Chodili jsme s kamerou v ruce a dokumentovali snad úplně všechno. Sebe, větrné elektrárny, přestávky na svačinu, Flájský kanál a náš smích a zpěv. Druhý den jsme neuslyšeli ani jedno.

Po více než šesti hodinách chůze jsme se dostali na místo, kde jsme měli přenocovat, a přestože jsme tak trochu doufali, že to bude vysekaná louka, nebyla. Tráva přerůstala nejmenšího člena skupiny. Krosny žuchly o zem a udupávali jsme trávu ve snaze ji nějak srovnat, ale naše snaha byla marná. Vzdali jsme to a smířili se s myšlenkou, že nás večer bude možná píchat do zad. Stavění stanů bylo zábavné a příprava večeře snad ještě zábavnější. Hlavně dvacetiminutové čekání na to, až se voda začne vařit a my si už mohli dát něco teplého.

Spát jsme šli tak brzo, jako snad nikdy v životě. Únavou jsme již téměř usínali, když přišel déšť. Nejdřív to byly jen takové malé milé kapičky, které vesele dopadaly na pláště stanů a dělaly pěkné zvukové pozadí pro spánek. Pak se ale zvedl vítr a nám se zdálo, že se stan může každou chvíli převrátit, že není dostatečně nepromokavý a že brzy bude uvnitř malý rybníček. Neměli jsme hluboký spánek, neustále jsme se probouzeli.

Když jsme druhý den vystrčili hlavy ze stanů, hned jsme je stáhli zpátky a oblékli si třetí a někdo i čtvrtou vrstvu oblečení, neuvěřitelně mrzlo. Snídali jsme v zimě a v dešti a byla to velmi romantická scéna. Čtyři nevyspalí, rozcuchaní náctiletí seděli okolo malinkatého plynového vařiče a vztahovali k němu ruce, aby se ohřáli, zatímco kolem nich vítr ohýbal stromy.

Déšť neustával, chodili jsme zablácenými cestami plnými kluzkých kamenů a louží. Mokré nebyly jenom naše boty, ale i my. Krosny neuvěřitelně ztěžkly a cíl se zdál být nedosažitelný. Dvakrát jsme se ztratili, jednou usnuli na deset minut, nesčetněkrát málem spadli a jednou doopravdy spadli. Cítili jsme i naše otlačená záda a rozbolavělé nohy.

Někdy jsme zvedali tváře k nebi, nechávali si je smáčet dešťovými kapkami a cítili se v koncích, ale vytrvalost a touha po dokončení expedice nás hnaly dál.

Do cíle jsme nakonec dorazili v čas, který jsem si stanovili. Byli jsme promočení, propocení, ale hlavně šťastní. Zvládli jsme to.

Kája Veselá, sexta A

Vytisknuto z webu Rumburské noviny: http://archivrn.rumburk.cz

URL příspěvku: http://archivrn.rumburk.cz/2016/02/23/cesta-do-neznama-aneb-expedice-v-krusnych-horach/