Rumburský detektorista našel šest set let staré stříbrné mince z období husitských válek, odevzdal je muzeu

Teprve šest dní byl pan Vladislav detektoristou, tedy člověkem, který vyhledává artefakty v zemi s pomocí detektoru kovů, když nalezl poklad, jaký se podaří za celý život objevit jen málokomu. Pan Vladislav natrefil na unikátní soubor stříbrných mincí z počátku 15. století.

RONNEBERG
zářijové ráno roku 1429

Hle, mlha stoupá, již zaveleno k boji jest. Nesmím obav cítit, přec bráním rodný otcův dům. A v něm… Čtyři má dítka a žena milá. Tu pojednou se upamatoval: Ejhle, těchto pár grošů, jež jsme dostali za tu patálii – škoda by jich byla. Než vkročím vstříc osudu svému, musím je pro rodinu zachovati. Což kdyby…

Rozhlédl se kolem. Spatřil souseda – střelce, z dětství kamaráda. A v očích jeho stejnou otázku. Rychle se domluvili a spolu oba peníze dohromady dali. Kdož přežije, kdyby jeden zahynul, vezme a rodině kamarádově cenné stříbro odevzdá. Při kraji lesa olšového pod práchnivý pařez mince v cípku šátku do mokré půdy společně uložili. A v mžiku již s ostatními – rumburští střelci po boku zbrojnošů žitavských – do boje proti husitským bez návratu naděje společně vyrazili.

Rumburk večer 8. listopadu 2015

Píp – pííííp – pííp. Signál byl silný, ostrý, ukončený. Mince! A docela veliká, možná stříbrná! V té tmě nebylo moc vidět. Strčil minci do kapsy a pokračoval v hledání. Další signál, opět mince a zase veliká. To je zajímavé. A vzápětí přišel opět signál, ale tenhle byl o dost větší. Srdce bušilo jako o závod: Vladislav ku svému obrovskému překvapení vykopal „slepenec“ dvanácti stříbrných mincí najednou.

Protože byl při koupi detektoru zaškolen, jak se v takovém případě má zachovat, přestal kopat a ihned po návratu domů mě informoval o nálezu. Doporučil jsem mince nijak nečistit, dále v místě nehledat, a protože již byl pozdní večer, hned ráno volat archeologa.

Druhý den jsme na doporučení kontaktovali PhDr. Jindřicha Šteffla, archeologa regionálního muzea v Teplicích. Současně jsme se obrátili na Oblastní muzeum v Děčíně, kde se nás ujala velmi vstřícná paní Mgr. Václava Bubnová – vedoucí odborného úseku a správce sbírky archeologie. Protože pan Šteffl měl následující den cestu kolem, mince od Vladislava převzal a prohlédl i lokalitu nálezu. Při podrobné dohledávce v terénu jsme objevili již jen čtyři mince.

Soubor všech osmnácti mincí pan Šteffl předal paní Bubnové, která nám napsala: „Oceňuji příkladnou spolupráci Vás i pana Vladislava s Oblastním muzeem v Děčíně a archeologickým oddělením Regionálního muzea v Teplicích, které nález převzalo a předalo k dalšímu zpracování a určení Oblastnímu muzeu v Děčíně. Mince budou znovu nafotografovány a předány ke konzervaci do naší konzervátorské dílny, pak teprve budou odborně určeny a ohodnoceny zřejmě na numismatickém pracovišti Západočeského muzea v Plzni. Nález představuje velice zajímavý a ojedinělý soubor sasko-míšeňských grošů a snad českých grošů – více po určení. V každém případě bude vystaven v muzeu v Rumburku. Buď jako součást budované historické expozice, nebo na samostatné výstavce“.

Dosud určené mince

Některé čitelnější mince jsme mezitím předběžně identifikovali jako míšeňské groše typu „Fürstengroschen“ kurfiřta Friedricha IV. Bojovného (11. 4. 1370 – 4. 1. 1428), které byly raženy v letech 1393 až 1411. Míšeňský groš byla míšeňsko-saská stříbrná mince z 14. a 15. století. Jako regionální měna byl prvně zaveden již v roce 1338, za vzor posloužil pražský groš. Averz míšeňských grošů vždy nese opis „GROSSVS MARCH MISNENSIS“. Na reverzu je vyražený liliový kříž a nese zkrácené jméno emitentů a název mincovního úřadu. Jednotlivé typy míšeňských grošů byly zahrnuty do kategorií: Fürstengroschen, Horngroschen, Judenkopfgroschen, Kreuzgroschen, Löwengroschen, Schildgroschen a Schwertgroschen.

Friedrich IV., který tyto mince razil, spravoval míšeňské markrabství již od roku 1407. Ve službách Zikmunda Lucemburského bojoval proti husitům od roku 1420. Na svá vojenská tažení vynakládal obrovské sumy peněz. Za tuto snahu byl odměněn samotným panovníkem, který mu daroval Sasko-wittenberské vévodství. Od 6. 1. 1423 byl tedy saským kurfiřtem i vévodou.

Možná se tak stalo?

Rumburk je krásné staré město s bohatou historií. K té patřily i časté válečné konflikty. Jedním z mnoha, které se Rumburku a okolí dotkly velmi citelně, přišel v době husitských válek. V září roku 1429 došlo poblíž Frenzelsbergu k bitvě mezi Prokůpkovými husity a rumburskými střelci s vydatnou podporou žitavských. Husité bitvu vyhráli a strategicky výhodně položený Rumburk se stal pro ně základnou, odkud vyráželi na kořistnické výpravy do Lužice i po celém Šluknovsku.

Když jsem po určení zjistil, o jakou minci se jedná a vyhodnocoval okolnosti nálezu (podmáčená půda, rovina, zcela netypická pro uložení depotu) v blízkosti místa bitvy z předpokládané doby uložení, napadlo mě, že mince bude se zářijovými událostmi roku 1429 možná souviset.

Vzhledem k lokalitě, půdním podmínkám a s ohledem na předpokládaný krajinný ráz v počátku 15. století a dalším detailům ze samotného průzkumu v místě, mohla být lokalita ideálním zázemím pro rumburské vojsko, které se chystalo napadnout husitské a zmařit jejich další „spanilou jízdu“ krajem. Od místa pravděpodobného střetu, který měl proběhnout na saské straně při úpatí Frenzelsbergu, byla kdysi lokalita velmi dobře chráněna lesem a podmáčeným terénem. Sami rumburští byli v skrytu a přesto takřka „co by kamenem dohodil“ od husitů, které měli jako na dlani. Je tedy docela dobře možné, že mince zde narychlo schoval některý z rumburských nebo žitavských těsně před tím, než vyrazil do bitvy proti kališníkům.

Nelze samozřejmě prokázat, že mince patřily vojákovi a nemůžeme s určitostí tvrdit, za jakých podmínek a kdy přesně byly do země uloženy. Ale stejně tak nemůžeme vyvrátit, že podobný příběh se takto třebas odehrál a mince pana Vladislava by tak mohly být jedinečným odkazem na onu smutnou bitvu, v níž tragicky naplnilo svůj osud více než tisíc mužů, kteří se vypravili vstříc Prokůpkovým „Sirotkům“ a bojovali až do posledního vydechnutí. Pro lepší představu doby, v níž tyto mince byly raženy a pravděpodobně i uloženy, snad ničemu tento příběh neublíží.

Spolupráce s archeology
přináší ovoce

Víme, že v současnosti laická veřejnost poněkud paušalizuje detektoristy jako někoho, kdo snad škodí krajině, snaží se nálezy prodávat, atp. Situace dnes je však mnohem pozitivnější, stále častěji dochází ke spolupráci zapálených amatérských archeologů (detektoristů) s profesionály. Zachraňovány jsou tak ročně po celé republice stovky a tisíce artefaktů, odhalovány nové nečekané archeologické lokality, spojovány dosud neznámé historické souvislosti a archeologové, pokud chtějí, mohou z této spolupráce jedině těžit. Důkazem budiž i naše spolupráce s paní Bubnovou, respektive skvělý přístup nálezce Vladislava, který dosti vzácné staré mince neprodal, ba co víc, ani na okamžik nezapochyboval, jak s nimi naloží.

Od počátku jsme chtěli, aby mince zůstaly v Rumburku, v lokalitě nálezu. A díky ochotné paní Bubnové, která závěrem napsala: „Moc mě těší a vážím si vašeho zájmu o historii regionu a také vašeho přístupu ke spolupráci s naším muzeem,“ máme i my radost, že se „dílo“ povedlo a další zajímavý střípek z dějin Rumburka tak může spatřit kterýkoli návštěvník rumburského muzea. Zatím nevíme, kdy přesně budou mince vyčištěny, zakonzervovány a vystaveny na odiv veřejnosti. Ale až se tak stane, jistě se to dozvíte i v Rumburských novinách.

Děkuji odborníkům PhDr. Jindřichu Štefflovi a Mgr. Václavě Bubnové za perfektní a korektní jednání. Šťastnému nálezci Vladislavovi za skvělý přístup přeji co nejvíce podobných nálezů. Věřím, že jak veřejnost, tak i další detektoristé změní pohled na spolupráci amatérských archeologů s profesionály a třeba i sami přispějí do regionálního muzea zajímavými kousky historie.

Vláďo, gratuluji k nálezu, jsi sice nováček, ale máš neuvěřitelné štěstí. Prozraď, kdy jsi našel svou první stříbrnou minci a kolik dní jsi v době nálezu mincovního depotu měl detektor?

První stříbrňák jsem našel hned druhý den, co jsi mi prodal detektor. Když jsme šli se švagrem otestovat, co to vlastně umí. Byl to 10 krejcar z roku 1868. Skoro každý den jsem testoval, co detektor dovede. Šestý den jsem jako obvykle po práci zašel se synem otestovat na louku detektor a hned při prvním signálu jsem ze země vytáhl minci. Byla odřená a skoro nečitelná, ale celkem veliká a hned mi došlo, že je stříbrná. Nějak jsem tomu ale nevěnoval pozornost, protože se nedalo poznat, co to vlastně za minci je. Při dalším signálu se objevila další odřená mince. To už jsem si říkal, že docela štěstí, no a při třetím signálu jsem narazil na slepenec asi dvanácti mincí, které byly krásně zachovalé.

To musely být skvělé pocity, v prvním týdnu „hledačské kariéry“ takový nález, jaký se povede v životě málokomu. Co jsi dělal dál?

Nejprve jsem tě požádal o radu, na koho se mám obrátit. Zda na nějakého archeologa nebo muzeum a tak. Společně jsme kontaktovali pana Šteffla, archeologa. Protože zrovna jel kolem pro zlatou sponu do Jablonce, mince vyzvedl a domluvil se na předání paní Bubnové z muzea v Děčíně.

Odevzdání proběhlo z mého pohledu v naprosté pohodě, popovídali jsme si o nálezech, o tom, že jsou rádi, že se někdo z hledačů najde, který se nebojí takový nález odevzdat státu. Pak jsem dostal informace, co dál s nálezem bude, a taky o možném nálezném atp.

Nález jsi hlásil jako detektorista, i když víš, že v takovém případě jsou šance na nálezné velmi omezené. Ale zachoval ses profesionálně, nahlásil jsi mince a odevzdal ve stavu, v jakém jsi je našel s tím, že si je přeješ zachovat pro rumburské muzeum. Co bys ale s případným nálezným udělal?

S případným nálezným? Záleží na částce, ale asi bych švagrovi pořídil detektor, abychom si ten můj nemuseli pořád půjčovat. Ale ne, pro peníze samozřejmě nehledám a i kdybych nedostal ani korunu, odevzdal bych to

stejně. I příště. Pro mě bude zadostiučiněním, když se mince objeví v místním muzeu a až se zajdu podívat do muzea spolu se synem, abych mu ukázal něco málo z té naší historie, a ty mince tam budou.

Co říkáš na možný příběh mincí, co tě napadlo, když ses dozvěděl o možné souvislosti s bitvou mezi rumburskými a husity – Prokůpkovými „Sirotky“?

Představa, že mince měl naposledy v ruce voják, který pravděpodobně padl při obraně města a svůj depot již nevyzvedl, je hodně zajímavá a pocit dá se říct nepopsatelný, protože tak často se člověku nestane, aby sám objevil něco, co by mohlo mít takovou historickou a vypovídající hodnotu.

Jak ses vlastně k hledání s detektorem kovů vlastně dostal?

Do hledání mě uvrtal můj švagr Jirka, který si někde půjčil takový „super detektor“, co dokázal najít pouze železný poklop někde na zahradě. Začali jsme chodit po polích a vykopávat všelijaké železné předměty od řetězů, pluhů a různého harampádí. Asi po týdnu testování jsme zjistili, že nás to stále baví, i když jsme nenašli nic převratného, žádné pořádné mince, nic. I když, na začátek to byly dvě podkovy, což bylo asi znamení, takže jsem začal řešit koupi pořádného detektoru. Proto jsem kontaktoval tebe, a tys mi doporučil detektor a vzápětí i se zaškolením dodal. A pár dnů na to jsem našel ony mince.

Ano, to školení bylo z dnešního pohledu docela zajímavé – ptal ses, co dělat, když vykopeš munici nebo třeba poklad.

Jojo, ptal jsem se, co když se kopne munice, přeci jen v zemi toho může být tady u nás na severu ještě dost. Dostal jsem tehdy odpověď co dělat, a jako na potvoru jsme při posledním signálu vykopali předmět, který měl nepříjemně kulatý tvar a byl celkem těžký. Takže jsme pro jistotu okamžitě volali 158 a podstoupili i praktickou část tvého školení co se týče munice. Naštěstí se jednalo o planý poplach. Ohledně dotazu, co dělat v případě kopnutí pokladu, jsem byl upozorněn, že vše, co je v zemi, ze zákona patří státu a jak s takovým nálezem naložit. Během pár dní jsem toto aplikoval v praxi a depot nahlásil.

Nebojíš se, že po takovém nálezu hned v počátku tvé „hledačské kariéry“ tě hledání toho „obyčejného“ v zemi přestane bavit?

Sice jsem využil štěstí začátečníka a našel krásné mince, na které někdo třeba čeká několik let, a mnozí se jich nedočkají třeba nikdy, ale myslím, že do budoucna mě hledání bude stále bavit a budu mít radost i z obyčejného knoflíku či olověné plomby. Člověk si představí, jak se tam ta která věc dostala a vytváří si svoje vlastní příběhy, pátrá v knihách, na internetu, identifikuje nálezy, a hlavně poznává okolí a místa, která by jinak v životě nenavštívil.

Roman Němec