Anežku Drahotovou čekají za tři měsíce její první olympijské hry

První otázka je jasná. Jak se těšíte na letní olympijské hry v brazilském Rio de Janeiru, na které jste se kvalifikovala? Přeci jen je to velká sportovní událost a navíc na druhé straně zeměkoule. Jak vypadá Vaše příprava?

Určitě se moc těším na tu ojedinělou atmosféru, na ostatní sportovce a taky na závod, samozřejmě. Já bych byla raději, kdyby se OH konaly někde blíž, protože aklimatizace a vůbec klimatické podmínky v Riu jsou poměrně náročné. Příprava je dlouhá, nejde jen o letošní rok, je za námi spousta práce za poslední roky, tak věřím, že ji zužitkuji a podám co nejlepší výkon.

Baví Vás chůze pořád stejně, jako když jste s ní začínala? Stále se věnujete cyklistice?

Myslím, že ano. Sport je prozatím mým smyslem života. Občas se sice objevují různé bolístky, které člověk musí překonat, i přesto jsem ale šťastná, že mohu dělat to, co mě baví. Cyklistice se věnuji stále, je to nejen skvělý tréninkový prostředek, ale i samotné závody mě posouvají dál. Letos se těším na mistrovství České republiky.

Vzpomenete si na závod/y, kde jste si sáhla až na dno svých sil?

Pro mě je to prakticky každý velký závod (mistrovství světa, Evropy), i když musím říct, že když to takzvaně jde, tak na tu bolest při závodě zapomenu.

Na olympiádě bude jistě velká konkurence, ovládá Vás na startovní čáře nervozita? Jde při chůzi vůbec myslet na něco konkrétního, nebo máte čistou hlavu?

Olympiáda je ojedinělá, přeci jen jednou za čtyři roky, takže úplně bez nervozity to nejde. Ta „zdravá“ ale není vůbec na škodu, víc vás to vybudí. Já bývám ale většinou v klidu, k tomu mi hodně pomáhá paní doktorka Zdena Sládečková, ale i trenér, na kterého v závodě dám. Při závodě prakticky myslíte jen na závod samotný.

Jak často se vracíte do rodného Rumburku? Zbývá čas na nějaký soukromý život, školu, zájmy, kamarády? Je v blízké budoucnosti něco zásadního, kromě olympiády, o čem bychom měli vědět? Ať už ze sportovního či soukromého života…

Bohužel domů nejezdím tak často, jak bych si přála. Hodně cestuji, takže většinou rodiče přijedou někam za mnou, jsem za to moc ráda. Vděčím jim za hodně, podporují mě a vytváří takové to zázemí, kam se můžu kdykoliv vrátit. Letos mě kromě OH čeká také maturita (konečně). Co ale bude po olympiádě, to nevím, uvidíme.

 

jap