Ota Nalezinek se svou dcerou Renatou Tomkovou vystavují v rumburském domě kultury

Své kulturní obzory si mohl rozšířit každý, kdo v úterý 17. 5. navštívil výstavní síň Domu kultury Střelnice v Rumburku. Tento den byla slavnostně zahájena vernisáží výstava umělce, výtvarného pedagoga, malíře, grafika a ilustrátora Oty Nalezinka. Dnes již šestaosmdesátiletý rodák z Lomnice nad Popelkou poctil svou návštěvou naše město, tentokrát vystavuje společně se svou dcerou Renatou Tomkovou. Úvodního slova se ujal starosta města Rumburk Jaroslav Sykáček, toho závěrečného pak Petr Hora Hořejš, autor několika knih a také rozhlasového pořadu Toulky českou minulostí. Hudební vložkou, která umocnila celkovou atmosféru, bylo houslové intermezzo J. J. Šťastného za doprovodu klávesisty Michala Janiše.

Ota Nalezinek se narodil 4. 5. 1930 v Lomnici nad Popelkou, kde prožil i dětství. Jeho otec byl houslista a pedagog, v roce 1945 se i s rodinou odstěhoval do Ostravy, kde pak působil jako divadelní a rozhlasový hudebník. Ota Nalezinek úspěšně odmaturoval na gymnáziu, poté vystudoval Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze a v oboru výtvarná výchova se stal žákem známých výtvarných umělců C. Boudy, F. Muziky a K. Lidického. Po absolvování fakulty v šedesátých letech vyučoval výtvarnou výchovu na školách Šluknovského výběžku. V roce 1969 emigroval, nejprve pobýval pár měsíců v Rakousku, poté přesídlil do Lucemburska, kde žije a tvoří dodnes. Jeho tvorba je opravdu velmi různorodá – ilustruje knihy, maluje, kreslí do novin, navrhuje poštovní známky, tvoří grafiku, koláže, dokonce i gobelíny, tapisérie a mozaiky. V roce 1977 získal lucemburské občanství a za zásluhy o výtvarné umění mu byl udělen dokonce Řád velkoknížete Adolfa. Kromě České republiky a evropských zemí vystavoval i ve Spojených státech a v Africe.

Jeho dcera Renata Tomková se narodila 25. 3. 1965, nyní žije, pracuje a tvoří právě na severu Čech. Vystudovala Střední pedagogickou školu v Liberci. Nadání a cit pro výtvarné umění u ní byly odmalička rozvíjené. V dětství navštěvovala výtvarný obor na umělecké škole, jako studentka absolvovala letní výtvarnou akademii v Lucembursku, jako učitelka organizovala výstavy dětských prací a vedla výtvarný kroužek pro předškolní děti. Ve výtvarných soutěžích, kterých se zúčastnila, vyhrála s perokresbou, akvarelem, koláží a návrhem na logo dvě první a dvě druhá místa. Vyzkoušela si i výrobu tapiserií Art – protis v Brně a její Ex – libris vlastní i zájemci z Lucemburska a Estonska. V posledních letech se věnuje převážně kresbě suchým pastelem.

Výstava potrvá do 26. 6., přístupná je ve všední dny od 8.15 do 15.00 hod. a při všech akcích v domě kultury. Neváhejte a přijďte se přesvědčit o kvalitě výtvarných děl obou umělců.

jap

 

Jsem rád, že jsem byl v Rumburku

k vernisáži výstavy Renata Tomková / Ota Nalezinek
kresby / koláže / 17. 5. 2016

Úvodem krátké vysvětlení: V květnu 1949 jsme spolu s Otou Nalezinkem ukončili gymnázium maturitou v Ostravě. Potkávali jsme se dále nejen během studia v Praze, ale i po jeho emigraci do Lucemburku, kdykoliv nám to politické a společenské poměry do roku 1989 umožnily. Od studentských let je náš vztah ovlivněn společným zájmem o výtvarné umění, které se stalo Otovi životním posláním. Všechno pokračovalo (dávno tomu) v Rumburku, kde zahájil kantorskou dráhu.

Letos na jaře jsem dostal od Oty pozvánku na zahájení výstavy kreseb a koláží dcery a otce v Rumburku. Otovy práce znám, práce paní Tomkové pouze z komentářů tatínka Nalezinka (má ráda zvířata a také maluje anděly).

Z Prahy je daleko, ale vnuk mně vyhověl, asi v 16.30 hod. vysadil z auta před kulturním domem a nestačil jsem se divit. Vstupní hala a schodiště se plnily a ve výstavní síni nebylo při zahájení k hnutí. Ještě že jsem se mohl s Otou pozdravit, s paní Tomkovou až na závěr.

Obtížně jsem procházel kolem vystavených prací, nebyl čas si zajímavou věcičku prohlédnout podrobněji. Vlna účastníků mne posouvala dále. Z prohlídky jsem byl nadšený, ale i popletený.

Když jsem za dva dny v Praze s Otou probíral vlastní dojmy a požádal o reprodukce krásného zvěrokruhu, dozvěděl jsem se, že jde o dílo jeho dcery. Vysvětluji si to celkovou atmosférou a něčím, co bych nazval vnitřním souzněním estetiky dcery a otce bez zřetele na téma, námět nebo techniku zpracování.

Nevím, kolik návštěvníků se do výstavní síně vejde a odhaduji, že to bylo nejméně dvě stě známých a přátel obou vystavujících. Přesto zahájení bylo naplněno nejen co do stanoveného programu (projev pana starosty, hudby, navíc zpěv, toulky českou minulostí i přítomností Oty a Renaty v podání pana Petra Hory Hořejše) s improvizací rozhovorů v příjemném neformálním prostředí. Myslím, že podobné pocity si odnesla většina přítomných. Těším se, že do poloviny června výstavu ještě jednou navštívím.

 

Josef Kletenský