Píšete nám
Tímto příspěvkem se chci podělit se čtenáři Rumburských novin o prožité zážitky ze dvou besed pořádaných Spolkem přátel Rumburku a konaných v městské knihovně.
Ta první byla o proměnách Lužického náměstí v historii času. Pánové Hocký a Jelínek si připravili materiály a promítali je na plátno. Jednalo se o staré pohlednice, obrázky a něco také z kamer apod. Bylo zajímavé poslouchat výklad k promítání i poznámky z řad zúčastněných na besedě. Rozhovořili se o již neexistujících obchodech, například železářství a stavebniny. Jediné dva obchody, které přežily a jsou stále na stejném místě, je masna a drogerie v podloubí. Město Rumburk může být rádo, že má takovéto občany, kteří mapují historii a poté s ní seznamují i občany na besedách.
Druhá byla z cyklu „Osudy“ – setkání s Marií Chalupovou, která i přes pokročilý věk (92 let) přijala pozvání a přijela k nám do Rumburku. Do sálu knihovny ji přivedla Ester Sadivová a Filip Stojaník a představili ji posluchačům. Bohužel nás přišlo jen patnáct. Paní Chalupová vyprávěla o rodičích, kteří byli za války zapojeni do protifašistického odboje a ona se sourozenci jim v této činnosti pomáhali. Po válce pracovala v mateřské školce a nesmířila se s únorovými událostmi roku 1948 a začala aktivně bojovat proti novému komunistickému režimu. V roce 1949 byla za svůj postoj proti režimu zatčena a odsouzena na patnáct let a celá rodina přišla o veškerý majetek. Prošla věznicemi v České Lípě, Pardubicích a nakonec i na Slovensku. Propuštěna z vězení byla po osmi letech. Bylo zajímavé poslouchat její vzpomínání na výslechy v Pankrácké věznici, kde v té době komunisti odsoudili a popravili Miladu Horákovou. Obdivoval jsem, s jakým prožitkem o této smutné době vyprávěla. Paní Sadivová nebo pan Stojaník když vypozorovali, jak těžko se jí mluví o prožitém životě ve věznicích, tak otázkami odvedli její pozornost od původního tématu. Zeptali se jí například na prožité mládí. Poté se paní Chalupová rozpovídala o tom, jak po návratu z vězení bylo obtížné sehnat práci a zařadit se do normálního života. Později se přestěhovala do Ústí nad Labem, kde pracovala jako kuchařka v mateřské školce a žije tam doteď. Na konec besedy odpovídala na dotazy všech zúčastněných.
Na závěr mého příspěvku chci osobně poděkovat Spolku přátel Rumburku za jejich práci, to je pořádání besed k různým tématům, k jejich účasti při vzpomínkových akcích, ale i za činnost při záchraně a opravě křížku na Šluknovské ulici.
J. Těšík
