Rumburk.cz RN.Rumburk.cz VstupenkyRumburk.cz DKRumburk.cz SRAS.cz

Kde se nedaří kultuře, umírá kulturnost

S věkem prý člověk moudří. Je to patrně pravda. Věci, které mne dřív vytáčely, beru dnes jako blbost bližního a mávnu nad nimi rukou. Jenže … Když vám přijde správce z rozvozu propagace v předinfarktovém stavu a prohlásí, že se může na všechno … a že jde domů, což následně učiní, červík zahlodá a je po klidu. Muselo se stát něco vážného, protože odejít od rozdělané práce, jako je rekonstrukce technické kabiny, není jeho zvykem. Nemýlila jsem se. A tak navzdory tomu, že jsem byla rozhodnuta nechat věcem volný průběh a věřit, že na kulturním poli zvítězí zdravý rozum, musím se ozvat. Byť by mi již mohlo být jedno, co se bude s kulturním domem dít, není! Po pětatřiceti letech práce a neustálých snah, jednou o úroveň, posléze o samu existenci kultury ve městě, nemohu jinak. Kdysi se do kultury naváželi političtí pracovníci, dnes v rámci demokracie mluví každý do všeho. Ať mluví, když rozumí. Jenže právě to není pravidlem. O problému současné kultury ve městě se diskutuje, hledá se optimální řešení. Názory se různí. Proto bych ráda i já uvedla svůj názor.

Rozhodně nesouhlasím s tvrzením, že jedinou kulturu ve městě dělá pan Pešťák na koupališti. Akce na koupališti jsou součástí kulturní nabídky občanům. Někomu vyhovují, ten tam chodí, jinému ne, ten hledá jiný druh zábavy. Ne každý se na kulturní prožitek musí posilovat alkoholem. Nenadchlo mne například skandování mládeže na náměstí před, tuším, květnovým majálesem: „Jdem se na koupaliště ožrat.“ Přesto však kulturní počiny na koupališti oceňuji, nejsme s jejich organizátory v rivalitě, jak si dedukují některé mozečky, naopak my vypomáháme jim, oni nám, kdykoliv to některá strana potřebuje. Oponuji i dalšímu tvrzení, že dům kultury nedělá nic. Souhlasila bych s ním, kdyby si kritik, než rozpoutá kampaň, vyžádal souhrnné informace o práci DK. Střílet od boku není k ničemu. Rádi bychom připravovali ještě více kulturních pořadů, jenže tomu brání jeden důvod ve třech podobách. Jmenuje se peníze. Problém začíná od umělců, jejich požadavky jsou někdy až nemorální. Jestliže si známý herec a moderátor řekne za vystoupení sumu, která se rovná celoročnímu platu dělníka, nepovažuji jeho požadavek za slušný a s lítostí konstatuji, že mne někdo opět zbavil iluzí sám o sobě. O to víc si vážím umělců, u nichž se slova nerozcházejí s činy a kteří jsou ochotni vystupovat za přijatelných finančních podmínek, mezi ně patří někteří dnes již světově uznávaní hudebníci, ale i jiní umělci, třeba paní Helena Růžičková, která ještě dokáže podporovat děti v dětských domovech. Druhá finanční poloha je odvozena od možnosti našich kapes. Ta, bohužel, je rok od roku horší. Tato skutečnost se odráží na návštěvnosti. Jíst se musí, kabát je v zimě nutný, na kulturu leckde již nezbude. Třetí pak jsou dotace pro dům kultury od města a jednotlivých sponzorů. Soukromých sponzorů stále ubývá a my jsme vděčni za těch pár věrných, díky jimž můžeme ještě stále pořádat cyklus koncertů krásné hudby. Příspěvek města není sice zanedbatelný, ale rozhodně nestačí na případné krytí ztrát vzniklých právě nesmyslně vysokými požadavky umělců. To jsou důvody, proč nemůžeme dělat více pořadů, proč musíme hledat pořady levné, proč se snažíme zajišťovat programy z vlastních zdrojů atd. A tady narážím na další tvrzení, s nímž nesouhlasím. Že prý je pitomost mít ve městě dva divadelní soubory, když jeden stačí. Právě dva soubory nám pomáhají lépe než jeden naplňovat divadelní sál, přinášejí větší počet pořadů pro děti, poskytují lidem mnohostrannější výběr divadelních žánrů a tím vším pomáhají vyplňovat díry, které v dramaturgii vznikají díky vysokým cenám profesionálních pořadů. A když řeknu, byť to zní paradoxně, že nám ochotníci pomáhají živit profesionály, je to fakt. Ani tvrzení, že se oba soubory navzájem štvou a hádají, není pravda. Nelze vycházet z několika novinových článků psaných jediným perem. Naopak, soubory si vycházejí vstříc při plánování zkoušek i představení a hlavně si vypomáhají v případě potřeby i personálně, často narychlo, aby mohlo být, třeba onemocněním herce ohrožené představení, zachráněno. Město se svou městskou radou hledá optimální řešení pro kulturu v Rumburku. Je však třeba postupovat velice uvážlivě. Máme u nás dům kultury, jehož činnost nám závidí široko daleko. Když nám Karlovaráci řeknou, že jsou šťastni, že tady mohli slyšet folkový koncert, protože u nich je kultura pouze pro cizince, o něčem to vypovídá. Když rodiče se skoro rozpláčí radostí, že konečně našli někoho, kdo umožní jejich dětem chodit do tanečních, když přijdou na pořad lidé se svými návštěvami a ty nám jdou až do kanceláře poděkovat, protože u nich je všechno zrušené a nic se nedělá než jedna bombastická akce ročně, ale oni mají potřebu kultury pravidelně, mám radost, že se dům kultury podařilo uchovat. To pak zapomeneme na všechny svízele, podpásovky i zklamání.

Ačkoliv prý doma není nikdo prorokem a v Čechách to platí dvojnásob, řeknu ještě jedno své přesvědčení: že totiž, ani kdyby se DK pronajal soukromé osobě, město by neušetřilo. Pronajalo-li by ho s podmínkou udržet nějakou formu kulturní činnosti, bude muset počítat s finanční dotací. Možná, že bude vyšší než ta dnešní. Pronajme-li jej bez podmínek, budeme mít o jednu tančírnu a hospodu víc. Ani propagované spojení všech kulturních zařízení ve městě není šťastnou myšlenkou. Jak se můžete dočíst v odborné literatuře, neosvědčilo se spojování knihoven s jinými zařízeními. Vždy na to doplatila knihovna. Spojení DK s kinem nebo kulturním střediskem, to lze. Je kolem kultury hodně věcí, o nichž by se mělo diskutovat. Ne však vynášet předčasné ortely, protože je to stejně hloupé, jako kdybych já tvrdila, že rozumím kosmonautice a že u spalovacího zařízení raketoplánu je nutno ubrat čtrnácté žebro a desáté vyměnit s patnáctým.

Na závěr vás, milí přátelé, zvu na říjnovou derniéru hry S tvojí dcerou ne, která by měla být ještě zábavnější než normální představení, a v listopadu, pokud se vše podaří, na premiéru Nejkrásnější války.

Tisk Tisk | E-mail E-mail